Článek
Poprvé jsem se jen trapně usmála
„Zlatíčko, pošlete mi ještě tu tabulku.“
Řekl to přes celou kancelář asi třetí den po nástupu.
Zvedla jsem hlavu od monitoru a chvíli čekala, jestli mluví opravdu na mě. Mluvil. Nový vedoucí Roman stál ve dveřích, v ruce hrnek s kávou, a tvářil se úplně normálně.
„Jasně,“ odpověděla jsem.
A tím jsem si to asi sama zkomplikovala.
Ne že bych mu tím dala svolení. Jen jsem v tu chvíli nechtěla dělat scénu kvůli jednomu slovu. Je mi čtyřicet šest, ve firmě pracuju devět let a už jsem zažila různé šéfy. Říkala jsem si, že je to jeho způsob mluvy. Že si sedne. Že třeba za týden ani nevím.
Jenže za týden to bylo horší.
„Tak co, kočičko, máme to hotové?“
„Zlatíčko, tohle mi předělejte.“
Jednou mi při poradě řekl: „Vy jste šikovná holka.“
Kolega vedle mě se podíval do stolu. Já cítila, jak mi hoří obličej.
Nejsem holka. A hlavně nechci, aby se mnou člověk, který rozhoduje o mojí práci a hodnocení, mluvil jako strejda na rodinné oslavě.
K mužským kolegům se tak nechoval.
Tam byl „pane Nováku“, „Martine“, „Pavle“.
Já byla zlatíčko.
Řekla jsem mu to mezi čtyřma očima
Nechtěla jsem ho opravovat před lidmi. Takže jsem počkala, až bude sám v kanceláři.
„Romane, můžu jednu věc?“
„Povídej.“
Řekla jsem mu, že bych byla radši, kdyby mi říkal jménem. Že zlatíčko a podobná oslovení mi v práci nejsou příjemná.
Čekala jsem cokoli. Omluvu. Pokrčení ramen. Třeba i hloupý vtip.
On se ale zatvářil pobaveně.
„Vy jste nějaká citlivá, ne?“
To „vy“ se najednou objevilo velmi rychle.
Řekla jsem, že nejde o citlivost. Jen chci normální pracovní komunikaci.
„Já tak mluvím běžně.“
„Na chlapy ne.“
To už mu úsměv trochu zmizel.
Začal vysvětlovat, že se snaží vytvořit přátelskou atmosféru. Že předchozí šéf byl studený a lidi si stěžovali. Že dneska člověk opravdu neví, co může říct.
Pak dodal: „Dobře. Budu si na vás dávat pozor.“
Znělo to, jako kdybych mu právě zakázala mluvit.
Od té chvíle mi jménem říkal. Jenže místo zlatíčka přišlo něco jiného.
„Radši to řeknu opatrně, ať se zase někdo neurazí.“
„Tady musíme vážit slova.“
„Někteří lidé jsou na tón hodně hákliví.“
Nemusel říkat moje jméno. Všichni věděli, koho myslí.
Najednou jsem byla problémová já
Za pár týdnů si mě zavolal kvůli hodnocení.
Práci jsem podle něj zvládala dobře. Termíny v pořádku, klienti bez problémů. Pak ale řekl, že má obavy z mého „přístupu k týmu“.
„Jakého přístupu?“
„Působíte konfliktně.“
Chvíli jsem na něj jen koukala.
Zeptala jsem se na konkrétní příklad. Žádný neměl. Prý je to spíš celkový dojem. Napětí. Komunikace. Moje reakce na poznámky.
Takže jsem po letech práce bez jediného podobného problému byla najednou konfliktní pár týdnů poté, co jsem požádala vedoucího, aby mi neříkal zlatíčko.
To už jsem si začala zapisovat.
Datum, situaci, kdo byl přítomný. Ne proto, že bych chtěla rozpoutat válku. Jen jsem si přestala věřit. Pořád jsem si v hlavě přehrávala, jestli jsem to opravdu nepřehnala. Jestli jsem neměla prostě držet pusu a nechat ho, ať mi říká, jak chce.
Pak za mnou v kuchyňce přišla kolegyně.
„Jsem ráda, žes mu to řekla,“ řekla potichu. „Mně říká princezno. Taky mi to vadí.“
To mi stačilo.
Ne jako důkaz, že Roman je nějaký strašný člověk. Spíš jako potvrzení, že jsem si nepříjemný pocit nevymyslela.
Teď řeším hlavně to, jak si svoje hranice udržet a nenechat z nich udělat charakterovou vadu.
Nechci zvláštní zacházení. Nechci dusno v kanceláři. Nechci, aby se kolem mě chodilo po špičkách.
Chci jen, aby mě vedoucí oslovoval jménem stejně jako ostatní.
Jestli z tak obyčejného požadavku vznikne v pracovním hodnocení „konfliktní povaha“, pak možná není problém v tom, že neumím přijmout legraci.
Možná jen někteří lidé velmi špatně snášejí chvíli, kdy jim někdo klidně řekne: takhle se mnou nemluvte.
