Článek
„A k čemu ti ten pokoj vlastně bude?“
Tu otázku jsem za poslední měsíc slyšela tolikrát, že už mě začíná vytáčet.
Syn se odstěhoval do vlastního a jeho pokoj zůstal prázdný. Tedy skoro prázdný. Stará skříň, stůl, pár krabic a plakát, který tam visí snad od jeho patnácti.
Jednou večer jsem řekla manželovi: „Udělám si tam svůj pokoj.“
„Pracovnu?“
„Ne.“
„Tak co tam budeš dělat?“
Nevěděla jsem, proč potřebuje přesný seznam činností.
Číst. Šít. Poslouchat hudbu. Zavřít dveře. Sedět tam a nedělat vůbec nic.
Manžel se začal smát.
„Vždyť máš ložnici.“
Jenže ložnici nemám já.
Máme ji my.
Je tam jeho oblečení, moje oblečení, koš s prádlem, nabíječky, povlečení, věci na žehlení a večer samozřejmě manžel. Když si tam přes den lehnu s knihou, během půl hodiny někdo přijde pro ponožky nebo se zeptá, jestli nevím, kde je prodlužovačka.
Kuchyň taky není moje. Obývák už vůbec ne.
Celý život jsem měla doma spoustu prostoru.
Jen žádný, kam by ostatní nevstupovali automaticky.
A teď ho chci.
Děti z toho udělaly skoro rodinný problém
Největší překvapení přišlo, když se to dozvěděly děti.
Dcera řekla, že by pokoj měl zůstat pro návštěvy.
„A kde budeme spát, když přijedeme?“
Máme rozkládací gauč.
To se jí nelíbilo.
Syn se zase urazil, že jeho pokoj chci předělat moc rychle. Přitom je mu skoro třicet a žije s partnerkou v jiném městě.
„Takže už tam nebudu mít svoje věci?“
„Můžeš si je odvézt.“
To byla zjevně špatná odpověď.
Manžel do toho přišel s nápadem, že bychom pokoj mohli využívat společně. On by tam měl počítač a já prý svůj stolek.
To už jsem řekla ne dost ostře.
„Nechci společný pokoj. Chci jeden pokoj jen pro sebe.“
Nastalo ticho.
Dcera se nakonec zeptala: „A není to trochu sobecké?“
A právě tahle věta se mě dotkla.
Sobecké.
Třicet let jsem měla v kuchyni zásuvku na účtenky, léky, dětské průkazky a náhradní baterie. V kabelce jsem nosila věci pro všechny. Když byly děti malé, skoro nikdy jsem nebyla sama ani na záchodě. Později jsem zase roky vstávala první a chodila spát poslední.
Nikdo to ode mě násilím nechtěl. Dělala jsem to, protože to byla moje rodina a dávalo mi to smysl.
Ale teď, když je doma konečně místo, je prý přehnané chtít pár metrů čtverečních bez druhého člověka.
Přiznávám, že jsem pak řekla něco, co rodinu naštvalo ještě víc.
„Kdyby váš táta chtěl dílnu, nikoho by nenapadlo ptát se, proč mu nestačí ložnice.“
Manžel tvrdil, že to není totéž.
Podle mě právě je.
Dveře budu někdy opravdu zamykat
Pokoj už jsem začala předělávat.
Syn si odvezl většinu věcí. Stěnu jsem nechala vymalovat, koupila si pohodlné křeslo a malou knihovnu. Nechci tam televizi. Nechci ani velký pracovní stůl, aby se z toho zase nestalo místo, kde budu vyřizovat rodinné papíry.
A pořídila jsem si zámek.
To způsobilo další kolo debat.
„Ty se před námi budeš zamykat?“ zeptal se manžel.
Ano. Občas asi budu.
Ne proto, že tam dělám něco tajného. Ale protože zavřené dveře u nás nikdy nebyly dostatečná informace. Vždycky se ještě zaklepe a hned otevře.
Možná to někomu připadá chladné. I já sama občas přemýšlím, jestli jsem se úplně nezbláznila a nedělám z jednoho pokoje symbol všeho, co mi v minulých letech chybělo.
Možná trochu ano.
Jenže když si tam večer sednu, zavřu dveře a nikdo ode mě dvacet minut nic nechce, necítím se jako špatná manželka ani matka.
Cítím se hlavně jako člověk, který má konečně kus bytu, kde nemusí být neustále k dispozici.
Rodina si zvyká pomalu.
Dcera pořád tvrdí, že až přijede s dětmi, stejně budeme litovat, že nemáme pokoj pro hosty. Manžel občas vtipkuje, že mám „soukromý salon“.
A já se tomu už nesměju ani nehádám.
Pokoj zůstane můj.
Po letech, kdy měl u nás každý svoje místo a já měla hlavně povinnosti spojené se všemi místnostmi, mi to nepřipadá jako rozmar.
A i kdyby trochu byl, myslím, že po těch letech mám na jeden takový rozmar docela nárok.
