Článek
„Vždyť je hned smažu“
Začalo to docela nevinně.
Byl pár dní pracovně pryč a večer jsme si psali. Poslal mi nějaký vtípek, já mu fotku skleničky vína a on pak napsal, jestli bych mu neposlala něco „zajímavějšího“.
Věděla jsem přesně, co myslí.
Nejdřív jsem to obrátila v legraci. Vyfotila jsem mu kotník pod dekou a napsala, že víc dnes nebude.
Jenže on to zkusil znovu.
„No tak. Jen pro mě.“
Napsala jsem mu, že na tohle nejsem.
„Mně nevěříš?“
To mě zarazilo.
Protože věřím.
Jsme spolu několik let, znám jeho heslo k telefonu, on moje. Nikdy mi nedal důvod myslet si, že by mě chtěl zesměšnit nebo někomu ukazovat soukromé věci.
Jenže moje neochota vůbec není o něm.
Představa, že někde existuje moje nahá fotografie jako soubor, mi prostě není příjemná.
On mi na to napsal: „Vždyť je hned smažu.“
Jenže co přesně znamená hned smazat? Z galerie? Z chatu? Ze zálohy? A co když se telefon rozbije a půjde do servisu? Co když mu ho někdo ukradne?
Možná jsem paranoidní.
Ale když něco pošlu, přestávám mít úplnou kontrolu nad tím, kde to skončí. A přesně ta představa mi vadí.
Nejvíc mě štvalo, že z mého ne udělal otázku důvěry
Když se vrátil domů, přišla na to řeč znovu.
Leželi jsme večer vedle sebe a on řekl, že ho moje reakce trochu mrzela.
„Připadalo mi, jako kdybys měla pocit, že bych to někomu ukázal.“
„To si nemyslím.“
„Tak proč ne?“
Chvíli jsem hledala, jak mu to vysvětlit bez toho, aby to znělo jako přednáška o kybernetické bezpečnosti.
„Protože ti věřím já. Nevěřím všemu, co se může stát s telefonem.“
Zasmál se.
„Tak ho mám zamčený.“
Jenže o zamknutý telefon mi vlastně vůbec nešlo.
Vadilo mi hlavně to, že svoje vlastní rozpaky musím obhajovat, jako bych k odmítnutí potřebovala technickou zprávu a tři dobré argumenty.
Řekla jsem mu to.
„Kdybych ti řekla, že nechci, mělo by to stačit.“
To už se nesmál.
Prý mě do ničeho netlačí. Jen tomu nerozumí.
A já zase nerozuměla tomu, proč potřebuje rozumět každé mojí hranici, aby ji mohl přijmout.
Nemám problém se před ním svléknout. Nemám problém s intimitou mezi námi. Dokonce mě těší, že mě po těch letech pořád chce vidět.
Jen nechci, aby moje tělo zůstalo uložené někde, kam už nevidím.
Nakonec jsme našli něco, co vyhovuje oběma
Pár dní jsme se k tomu nevraceli.
Pak jsem mu jednou večer řekla, že chápu, proč ho takové fotky lákají. A že mě vlastně těší, že po mně něco takového chce. Jen nechci překročit hranici, po které bych byla nervózní pokaždé, když nechá telefon někde ležet.
Kupodivu to tentokrát pochopil bez dalšího přesvědčování.
„Dobře. Tak neposílej.“
Tak jednoduché to nakonec bylo.
Od té doby si občas pošleme něco, u čeho se cítím v pohodě. Fotku v šatech, detail obličeje, někdy něco trochu odvážnějšího, ale pořád takového, co by mě nezničilo, kdyby to náhodou viděl někdo cizí.
Jemu to stačí.
A mně taky.
Možná někomu moje opatrnost připadá zbytečná. Jiná žena s tím nemusí mít vůbec žádný problém a je to naprosto v pořádku.
Já ho mám.
A dlouho mi trvalo pochopit, že nemusím dokazovat důvěru tím, že udělám něco, u čeho se necítím bezpečně.
Přítel není problém.
Ani naše intimita není problém.
Jen prostě nechci, aby něco, co patří mezi nás dva, jednou přežilo nás oba v nějaké zapomenuté složce, záloze nebo starém telefonu v šuplíku.
A od chvíle, kdy to přestal brát jako odmítnutí sebe, se mi o tom paradoxně mluví mnohem snadněji.
