Článek
Na seznamku jsem se přihlásila skoro ze vzteku
Rozvod byl hotový půl roku a já už nechtěla pořád poslouchat, že si mám dát čas.
Čas na co? Na další večery u seriálu, který ani nesleduju? Na to, až děti odjedou k bývalému a já budu v sobotu ve tři odpoledne převlékat povlečení jen proto, abych měla program?
Jednou večer jsem si nalila víno a založila profil na seznamce.
Napsala jsem tam rovnou, že nehledám vztah.
Bylo mi čtyřicet jedna a připadala jsem si u toho skoro odvážně. Po letech manželství, kde se intimita dávno změnila v něco vzácného a trochu povinného, jsem chtěla znovu cítit, že se někomu líbím. Bez plánování hypotéky, bez seznamování s rodiči, bez otázky, kde budeme za pět let.
S Martinem jsme si psali asi týden. Byl vtipný, rozvedený, o pár let starší. Žádné básničky, žádné řeči o osudové ženě. To mi vyhovovalo.
Domluvili jsme si drink.
Před odchodem jsem doma třikrát změnila halenku a pak se sama sobě smála. Tolik k té sebevědomé rozvedené ženě, která přesně ví, co chce.
Schůzka byla příjemná. Smáli jsme se, mluvili o práci, dětech, nepovedených dovolených. Když mi položil ruku na předloktí, bylo mi to příjemné.
A když navrhl, že můžeme pokračovat u něj, řekla jsem ano.
Hlavně proto, že jsem si myslela, že bych měla.
Neřekla jsem ne, ale ani jsem vlastně neřekla ano
Cestou k němu jsem byla nervózní. Martin si toho všiml.
„V pohodě?“ zeptal se.
„Jo jasně.“
Nebyla jsem.
Jenže jsem si v hlavě opakovala, že přesně tohle jsem chtěla. Nezávaznost. Dobrodružství. Žádné zbytečné přemýšlení.
U něj jsme ještě chvíli seděli v kuchyni. Nabídl mi víno, odmítla jsem. Pak mě políbil. Nevadilo mi to. Jen jsem najednou cítila, že všechno jde rychleji, než mi bylo příjemné.
A v tu chvíli se ozvala stará známá věc z manželství.
Nedělej dusno.
Nezklam ho.
Když už jsi sem šla, tak přece víš proč.
Bylo zvláštní zjistit, že jsem si po rozvodu odvezla z manželství i tohle. Automatické přizpůsobení.
Martin nebyl agresivní. Nenutil mě. Jen pokračoval a já mu neuměla říct, že potřebuju zpomalit. Až když se mě přímo zeptal, jestli chci pokračovat, vyhrkla jsem:
„Já vlastně nevím.“
Čekala jsem otrávený výraz. Nějakou poznámku. Místo toho ustoupil.
„Tak nemusíme.“
Úplně obyčejně.
Seděla jsem pak na kraji jeho gauče a bylo mi trapně. Ne kvůli němu. Kvůli sobě. Celou dobu jsem si hrála na ženu, která přesně ví, co chce, a přitom jsem neuměla poznat ani chvíli, kdy už se necítím dobře.
Svoboda pro mě nakonec vypadá trochu jinak
Domů jsem jela po půlnoci taxíkem.
Řidič měl puštěné rádio potichu a já koukala z okna na prázdné zastávky. Čekala jsem, že budu zklamaná. Že si řeknu, jak jsem to pokazila.
Místo toho jsem byla hlavně unavená.
Další den mi Martin napsal, jestli jsem v pořádku. Odpověděla jsem, že ano, jen jsem asi přecenila vlastní připravenost.
Napsal: „To se stává.“
Žádné drama.
A právě tehdy mi došlo něco, co jsem předtím vůbec neřešila. Já po rozvodu hledala svobodu hlavně jako opak manželství. Když bylo manželství dlouhé a předvídatelné, svoboda měla být spontánní. Když byl sex doma vzácný, svoboda měla znamenat hodně sexu. Když jsem roky brala ohled na druhého, chtěla jsem najednou nic neřešit.
Jenže moje tělo se neřídí programovým prohlášením.
Možná chci nezávazný sex. Možná někdy ano a někdy ne. Možná chci nejdřív dvě schůzky. Možná deset minut. Možná odejít v půlce večera, i když jsem před hodinou řekla, že zůstanu.
Tohle jsem se teprve učila.
S Martinem jsem se ještě jednou viděla. Tentokrát jsem mu rovnou řekla, že nechci nic uspěchat. Přikývl. Večer byl mnohem příjemnější už jen proto, že jsem neměla pocit, že musím něco dokazovat.
Nevznikla z toho velká láska. Ani jsem ji nehledala.
Ale z té první schůzky jsem si odnesla něco důležitějšího než povedené rande.
Po letech manželství jsem si myslela, že svoboda znamená konečně dělat, co chci.
Teď vím, že její součástí je taky umět včas říct, co nechci.
A hlavně se za to potom sama sobě neomlouvat.
