Článek
Na začátku mi to skutečně nepřipadalo divné
„Pomůžeš nám pár měsíců, než se to trochu srovná?“
S tím za mnou přišel bratr, když se jejich firma začala rychle rozrůstat. Potřebovali někoho na faktury, objednávky, komunikaci se zákazníky a všechno kolem, na co už on ani táta neměli čas.
Tehdy jsem zrovna končila v předchozí práci a připadalo mi to jako docela dobré řešení. Znala jsem je, věděla jsem, co firma dělá, a hlavně jsem měla pocit, že pomáhám něčemu, co je vlastně i trochu naše.
První měsíce jsme opravdu moc neřešili formality. Peníze mi chodily, práce byla, nikdo mě nekontroloval na minuty a když jsem potřebovala něco zařídit, prostě jsem odešla.
Když jsem se poprvé zeptala na smlouvu, bratr mávl rukou.
„Vyřešíme to. Vždyť teď víš, jaký je blázinec.“
Tak jsem čekala.
Po půl roce jsem se zeptala znovu.
Tentokrát se přidal táta.
„Prosím tě, čeho se bojíš? Že tě vlastní rodina okrade?“
Nebála jsem se toho.
Jen jsem začala mít nepříjemný pocit, že moje práce existuje každý den od osmi do čtyř, ale na papíře vlastně skoro vůbec.
Navíc se postupně změnilo i to „jen nám na chvíli pomůžeš“. Dnes mám na starosti několik stálých klientů, objednávky, část účetních podkladů a když jsem nemocná, telefon mi stejně zvoní, protože nikdo přesně neví, kde co mám.
Z výpomoci se stalo normální zaměstnání.
Jenom bez věcí, které normální zaměstnání obvykle mívá.
Čím víc odpovědnosti mám, tím víc prý řeším zbytečnosti
Nejvíc jsme se pohádali letos na jaře. Potřebovala jsem doložit příjem kvůli jedné běžné záležitosti a zjistila jsem, jak nepraktické je, když všechno funguje hlavně „nějak mezi námi“.
Řekla jsem bratrovi, že už nechci další slib. Chci normálně vědět, za jakých podmínek pracuju, jakou mám pozici a co přesně platí.
Zatvářil se skoro uraženě.
„Ty nám nevěříš?“
To mě naštvalo.
„Věřím. Ale důvěra přece neznamená, že nemám mít nic napsané.“
Podle něj jsem z jednoduché rodinné spolupráce začala dělat korporát. Táta k tomu přidal, že za jeho mladých let se v rodině pomáhalo bez smluv a nikdo kolem toho nedělal divadlo.
Jenže já už dávno nepřijdu na dvě hodiny v sobotu lepit obálky.
Mám pravidelnou práci, termíny a zodpovědnost. Když něco pokazím, není odpověď „nevadí, jsme rodina“. Naopak se přesně ví, kdo chybu udělal.
Rodina se vytahuje hlavně ve chvíli, kdy chci něco já.
Když firma potřebuje, abych zůstala déle, jsme rodina. Když vyřizuji věci během dovolené, jsme rodina. Když chci jasné podmínky, najednou jsem chladná a počítám každou maličkost.
Jednou jsem se bratra zeptala, jestli by podobný režim nabídl člověku, který s námi není příbuzný.
Neodpověděl.
Začínám chápat, že právě v rodině má být jasno dvojnásob
Nechci odcházet ve zlém a ani si nemyslím, že mě někdo vědomě využívá. Spíš jsme všichni příliš dlouho přijímali stav, který byl pro firmu pohodlný a pro mě stále méně.
Já mlčela, protože jsem nechtěla vypadat nevděčně. Oni nic neměnili, protože nemuseli.
Teď už ale říkám otevřeně, že takhle pokračovat nechci.
Bratrovi jsem navrhla, ať si sedneme a sepíšeme normální podmínky. Ne deset stran právnického textu, kterému nikdo nerozumí, ale jasnou dohodu o tom, co dělám, za kolik a za jakých pravidel.
Jeho první reakce byla zase stejná: „Tohle fakt potřebuješ mezi vlastními?“
Ano.
Možná právě mezi vlastními to potřebuju nejvíc.
Protože když se pohádám s běžným zaměstnavatelem, jdu večer domů a tím pracovní spor na chvíli končí. Když se pohádám s bratrem, potkáme se o dva dny později u rodičů nad nedělním obědem a všichni dělají, že se nic nestalo.
Rodinné vztahy samy o sobě nejsou pracovní podmínky.
A láska ani důvěra podle mě nejsou důvod, proč mít méně jistoty než cizí zaměstnanec.
Pořád chci ve firmě pracovat. V mnoha věcech mě ta práce baví a jsem ráda, že pomáhám něčemu, co vybudovala moje rodina.
Jen už nechci pokaždé slyšet, že smlouva by byla skoro urážka.
Jestli jsme opravdu rodina, měla bych se přece cítit bezpečněji než jinde.
Ne závislejší na tom, že se snad všichni navždycky zachováme správně.
