Článek
Dlouho jsem si myslela, že je se mnou něco divně
„Dneska fakt ne, jsem úplně mrtvý.“
Petr se otočil na bok a přitáhl si peřinu. Nebyl protivný, neodstrčil mě. Jen prostě nechtěl.
„Dobře,“ řekla jsem a zhasla lampičku.
Takových večerů bylo poslední dobou víc. Někdy je unavený z práce, někdy ho bolí záda, jindy se mu chce jen spát. Neberu mu právo nemít chuť a ani nechci, aby něco dělal jen proto, že já bych chtěla.
Jenže po několika odmítnutích za sebou se člověku stejně začnou v hlavě honit otázky, které by nejradši neměl.
Už ho nepřitahuju? Má někoho jiného? Dělám něco špatně? Nebo jsem prostě já ta divná, když bych chtěla častěji než on?
Právě poslední otázka mě začala štvát nejvíc.
Celý život jsem poslouchala vtipy o mužích, kteří něco chtějí pořád, a ženách, které bolí hlava. V našem vztahu to tak není. Kdybychom se drželi těchhle hloupých klišé, jsme vlastně obráceně.
Jednou jsem to zmínila dvěma kamarádkám. Ne podrobně, jen jsem řekla, že máme s Petrem rozdílnou chuť a že já bych intimitu chtěla častěji.
Jedna se začala smát.
„Tak to je sen každého chlapa.“
Jenže evidentně není.
Druhá se mě zeptala, jestli Petr není nemocný.
A přesně v tu chvíli jsem si uvědomila, jak těžké je o tom mluvit, aniž by někdo začal hledat problém buď ve mně, nebo v něm.
Jeho odmítnutí mě bolí, i když vím, že na ně má právo
S Petrem jsme o tom nakonec mluvili otevřeněji, než nám oběma bylo příjemné.
Řekla jsem mu, že nechci počítat, kolikrát týdně nebo měsíčně něco máme. Nechci z našeho vztahu dělat tabulku výkonů. Jen mi chybí pocit, že mě občas chce on sám od sebe.
Chvíli mlčel a pak se mě zeptal, jestli mám pocit, že mě odmítá schválně.
Nemám.
Právě proto se mi o tom mluví tak těžko.
Kdyby byl chladný, výsměšný nebo mě nějak trestal, měla bych se čeho chytit. Jenže on mě má rád. Objímá mě, dává mi pusu, máme spolu hezký vztah. Jen jeho chuť na sex je prostě nižší než moje.
Řekl mi, že se poslední dobou často cítí pod tlakem už jen tím, že vidí, jak se k němu večer přitulím.
„Někdy mám pocit, že když tě obejmu, automaticky čekáš pokračování.“
To mě zarazilo, protože přesně stejný problém mívají podle všech těch ženských článků spíš ženy.
Najednou jsem byla já ten člověk, jehož dotek může v druhém spustit obavu, že se od něj něco čeká.
Nebyl to příjemný pohled na sebe.
Začala jsem si proto víc hlídat, aby objetí bylo opravdu jen objetí, pokud se na ničem jiném nedomluvíme. Zároveň jsem mu ale řekla, že nechci svoji touhu schovávat jen proto, aby se necítil nepříjemně.
Musíme se někde potkat oba.
Největší problém nakonec není rozdílná chuť, ale stud kolem ní
Nedávno se mě kamarádka znovu zeptala, jestli jsme „ten problém“ už vyřešili.
Řekla jsem jí, že ne úplně, protože to není rozbitá pračka.
Petr nemá poruchu. Já také ne.
Jen máme jinou potřebu intimity a učíme se s ní žít bez toho, aby jeden cítil vinu a druhý odmítnutí.
Někdy to funguje dobře. Jindy ne. Jsou týdny, kdy jsme naladění podobně, a potom období, kdy se naše potřeby úplně míjejí. Už se ale snažíme nebrat každé ne jako rozsudek nad vztahem.
A já se přestala stydět za to, že mám chuť častěji.
Neznamená to, že jsem nenasytná, přehnaná nebo nějak málo ženská. Stejně jako Petrova menší potřeba neznamená, že je s ním něco špatně nebo že mě přestal chtít.
Vlastně mě překvapilo, kolik studu kolem toho vytváří hlavně okolí.
Když si muž stěžuje, že jeho partnerka nemá chuť, lidé většinou pokývají hlavou, jako by šlo o známý příběh. Když totéž řekne žena, najednou se všichni smějí nebo hledají diagnózu.
Já už se tomu nesměju.
Protože mezi dvěma lidmi je dost složité domluvit se i bez toho, aby ještě museli plnit představu, kdo z nich má chtít víc.
A mně dnes stačí, když můžu Petrovi říct, že po něm toužím, aniž by se cítil povinný.
A on může říct ne, aniž bych si z toho udělala důkaz, že už mě nemiluje.
