Článek
V posteli chce blízkost, přes den jako by mu překážela
„Dej mi pusu.“
Řekla jsem mu to nedávno v kuchyni, když stál vedle mě a čekal, až doteče káva.
Naklonila jsem se k němu a on mi dal rychlou pusu na tvář.
„Ne takovou.“
Podíval se na mě skoro pobaveně.
„Ježiš, vždyť nejsme puberťáci.“
Ta věta mě zamrzela víc, než jsem čekala. Ne proto, že bych vyžadovala nějaké filmové líbání mezi dřezem a kávovarem, ale protože přesně takhle to mezi námi funguje poslední roky. Polibky se z našeho manželství postupně vytratily a Martin na tom nevidí nic zvláštního.
Sex chce.
Dokonce docela často.
Jen všechno, co pro mě k intimitě patří předtím i mimo ni, jako kdyby považoval za zbytečnou omáčku.
Když se k němu večer přitulím na gauči, po chvíli se zavrtí, protože je mu teplo. Když ho obejmu zezadu, zeptá se, co potřebuju. Když ho chci políbit déle než vteřinu, začne si ze mě dělat legraci.
A pak se o pár hodin později diví, že nemám chuť.
Dlouho jsem si myslela, že je problém ve mně. Že jsem prostě méně spontánní než dřív, že jsem unavená nebo že se po letech vztahu moje touha změnila.
Možná ano.
Jenže čím dál víc cítím, že mi nechybí samotný sex.
Chybí mi cesta k němu.
Když jsem mu to vysvětlila, slyšel jen odmítnutí
Jednou večer se na mě Martin naštval.
Leželi jsme v posteli a on se ke mně přiblížil. Já mu řekla, že dnes nechci.
Otočil se na záda a povzdechl si.
„Ty nechceš skoro nikdy.“
To nebyla pravda, ale místo hádky jsem se ho zeptala, kdy mě naposled opravdu políbil.
„Co to s tím má společného?“
„Pro mě docela všechno.“
Řekla jsem mu, že se nedokážu během dne cítit spíš jako spolubydlící a večer během pěti minut přepnout do intimity. Že potřebuju doteky, které nikam nesměřují, objetí bez očekávání a pocit, že mě chce mít blízko i tehdy, když z toho nebude sex.
Martin se zatvářil otráveně.
„Takže teď musím celý den dělat nějakou předehru?“
V tu chvíli jsem měla chuť rozhovor ukončit.
Přesně to jsem totiž nemyslela.
Nechci, aby mě políbil ráno jen proto, že si večer chce zvýšit šanci. Nechci, aby objetí bylo investice s očekávaným výnosem o několik hodin později.
Chci mít pocit, že něha mezi námi existuje sama o sobě.
Řekla jsem mu to ještě jednou, trochu klidněji.
Přiznal, že on polibky nikdy nepovažoval za tak důležité. Na začátku vztahu jich bylo hodně, protože „to k tomu tak nějak patřilo“, ale po letech mu nepřipadá nutné pořád dokazovat, že mě má rád.
Jenže já po něm nechci důkaz.
Chci ten pocit.
Nechci sex odmítat, ale nechci se k němu ani nutit
Od toho rozhovoru se něco změnilo, i když rozhodně ne tak rychle, jak bych si představovala.
Martin se občas zastaví a dá mi pusu jen tak. Ne pokaždé je to přirozené. Někdy skoro vidím, jak si v hlavě odškrtne: manželka chtěla víc něhy, tak tady je.
To je trochu směšné, ale snažím se tomu nedělat posměch.
Já zase víc mluvím o tom, co mi chybí, místo abych večer jen řekla ne a čekala, že pochopí všechno mezi řádky.
Minulý týden jsme seděli na gauči a Martin mě bez nějakého důvodu objal kolem ramen. Nechal ruku na místě, aniž by z toho cokoli zkoušel udělat.
Byla to úplná maličkost.
Jenže právě tehdy jsem si uvědomila, jak moc mi to chybělo.
Později jsme se líbali v kuchyni a já se začala smát, protože jsem si vzpomněla na jeho poznámku o puberťácích.
„Tak vidíš,“ řekla jsem.
„Co?“
„Ještě jsme úplně neumřeli.“
Tentokrát se smál taky.
Nechci z polibků dělat povinnost ani měřit náš vztah podle počtu objetí za den. Zároveň už nechci předstírat, že je pro mě intimita jen jedna konkrétní chvíle v ložnici.
Pro Martina může sex začínat ve chvíli, kdy po něm zatouží.
U mě začíná mnohem dřív.
Možná ráno krátkým polibkem, rukou na zádech při vaření nebo tím, že mě večer obejme a nic dalšího po mně nechce.
Bez toho se nezlobím.
Jen se zavírám.
A pak se oba divíme, proč máme mezi sebou několik centimetrů prostoru, které se večer najednou snažíme přeskočit celé najednou.
