Článek
Nový telefon se objevil tři dny po našem ne
„Babička říkala, že když vy nechcete, tak mi ho koupí ona.“
Syn to řekl úplně klidně a dál si mazal chleba. Mně v tu chvíli trochu zaskočilo.
Tři dny předtím jsme s manželem rozhodli, že nový telefon zatím nedostane. Ten současný fungoval, jen nebyl tak dobrý jako telefony několika spolužáků. Syn samozřejmě protestoval, ale nakonec jsme se shodli, že se k tomu vrátíme třeba k narozeninám.
Pak jel na odpoledne k babičce.
A zřejmě jí celý příběh převyprávěl.
Tchyně mi večer zavolala sama.
„Já bych mu ten telefon klidně koupila. Když mu udělá radost.“
Řekla jsem jí, že nejde o peníze. Že jsme se jako rodiče rozhodli, že nový zatím nepotřebuje.
„Vy jim pořád něco odpíráte,“ odpověděla. „Dětství mají jen jedno.“
Tohle je její oblíbená věta.
Dětství mají jen jedno, takže potřebují sladkosti těsně před večeří. Dětství mají jen jedno, takže nemusí dodržet čas návratu domů. Dětství mají jen jedno, takže když jsme dceři zakázali určitou aplikaci, protože jsme měli pocit, že na ni ještě není připravená, babička jí o týden později koupila tablet a pomohla jí ji nainstalovat.
„U mě přece platí moje pravidla,“ řekla tehdy.
Jenže děti se po návštěvě vracejí k nám.
A s nimi i všechno, co u babičky podle jejích pravidel dostaly.
Pro ni jsme přísní rodiče, ona je ta, která dětem dopřeje
Dlouho jsem se snažila dělat kompromisy. Říkala jsem si, že prarodiče opravdu mají mít trochu volnější režim. Sama si pamatuju, že u babičky jsem dostala druhý koláč, i když doma by mi ho maminka nedala, a svět se kvůli tomu nezbořil.
Jenže u tchyně nejde jen o jeden koláč.
Ona má potřebu naše pravidla opravovat.
Když dceři řekneme, že si musí našetřit část peněz na dražší boty, babička je koupí celé. Když synovi omezíme hraní na počítači, u ní může sedět u her celé odpoledne, protože „aspoň je doma a netoulá se někde venku“.
A hlavně jim vysvětluje, proč jsme podle ní mimo.
„Maminka to moc řeší.“
„Tatínek byl taky v dětství pořád u počítače a nic se mu nestalo.“
„Já vám přece nebudu dělat vězení.“
Jednou dcera při hádce řekla: „Babička aspoň chápe, že nejsem malá.“
To už mě zasáhlo.
Ne protože bych žárlila na jejich vztah. Jsem ráda, že mají babičku, která je má ráda a chce s nimi být.
Jen nechci, aby její způsob získávání jejich přízně spočíval v tom, že z nás dělá ty, kteří dětem bezdůvodně kazí život.
Když jsem jí to řekla, urazila se.
„Takže já je trestám tím, že jim něco dopřeju?“
„Ne. Ale podrýváš naše rozhodnutí.“
Prý používám hrozně silná slova.
Nakonec jsme museli stanovit pravidlo hlavně babičce
Telefon byl poslední kapka.
Tchyně ho skutečně koupila a syn nám ho doma pyšně ukázal. Nejdřív jsem byla tak naštvaná, že jsem chtěla, aby ho okamžitě vrátil.
Pak mi došlo, že hlavní konflikt není se synem. On dostal nabídku, kterou by v jeho věku odmítl málokdo.
Zavolali jsme tchyni oba s manželem.
Tentokrát mluvil hlavně on, což pomohlo, protože do té doby měla trochu tendenci brát všechno jako spor mezi mnou a ní.
Řekl jí, že pokud dětem něco výslovně zakážeme nebo odložíme, nemá právo naše rozhodnutí obejít nákupem. Dárky jsou v pořádku, ale ne jako cesta kolem rodičovského ne.
„Tak už jim nesmím nic koupit?“ zeptala se.
Přesně tuhle reakci jsme čekali.
„To nikdo neříká.“
„Ale tak to zní.“
Dohoda nebyla příjemná. Telefon nakonec zůstal u ní a syn ho dostane až k narozeninám, pokud se na tom mezitím společně shodneme.
Byl naštvaný. Tchyně také.
Několik dní o nás vykládala, že zbytečně trestáme děti kvůli principu.
Možná to opravdu zvenčí vypadá malicherně. Vždyť jde jen o telefon, boty nebo pár hodin u počítače.
Pro mě ale nejde o jednotlivé věci.
Jde o to, jestli naše ne znamená ne i ve chvíli, kdy děti vědí, že stačí zavolat babičce.
Tchyně může být ta hodná. Může je rozmazlovat, kupovat jim zmrzlinu a dovolit jim ponocovat o něco déle.
Jen nechci, aby se její láska měřila tím, kolikrát dokáže zrušit pravidlo, které jsme nastavili my.
Protože pak nejsou největším problémem rozmazlená vnoučata.
Ale dospělí, kteří před nimi soutěží o to, kdo bude oblíbenější.
