Článek
Pro něj je to pokračování vztahu, pro mě úplně nová situace
„Tak co, myslíš, že už bychom mohli?“
Petr se mě zeptal večer v posteli, když miminko konečně usnulo. Neřekl nic hrubého ani naléhavého, spíš se u toho trochu usmíval, jako kdyby otevíral téma, na které oba čekáme.
Jenže já nečekala.
Aspoň ne tím způsobem, jak si představoval on.
Od porodu mám pocit, že moje tělo patří všem možným potřebám, jen ne mně. Kojení, nošení, vstávání, převlékání, sprcha na rychlost, jídlo jednou rukou. Některé dny jsem ráda, když se vůbec podívám do zrcadla a neřeším, jak vypadám.
A pak přijde večer a Petr mluví o sexu jako o něčem, co nám pomůže vrátit se zase k sobě.
Rozumím mu. Opravdu.
Chybí mu blízkost, která mezi námi byla dřív. Chybí i mně. Jenže moje představa blízkosti je teď spíš ležet vedle sebe, držet se za ruku a vědět, že po mně nikdo dalších dvacet minut nic nechce.
Jeho představa je jiná.
Když jsem mu poprvé řekla, že se bojím, odpověděl: „Ale vždyť nemusíme nikam spěchat.“
Byla to hezká věta.
Jenže pak během dalších dní několikrát žertem zmínil, že už „čeká dlouho“, a já začala mít pocit, že odpočet stejně běží.
Nejvíc mě děsí, že ho zklamu, i když nic špatného nedělám
Není to jen strach z bolesti nebo nepohodlí. Je v tom i stud, únava a pocit, že nevím, jak budu reagovat.
Před porodem jsem svoje tělo znala jinak. Teď si připadám, jako bych se do něj teprve vracela a měla rovnou někoho pozvat dovnitř.
Jednou večer se Petr ke mně přitulil a já úplně ztuhla.
Okamžitě si toho všiml.
„Já na tebe netlačím.“
„Já vím.“
„Tak proč se tváříš, jako kdybych něco udělal?“
To mě zabolelo, protože přesně tohle je na celé situaci nejtěžší. On opravdu nemusí dělat nic špatně, abych se já cítila pod tlakem.
Stačí, že vím, že se těší. Že to pro něj znamená návrat našeho partnerského života. A já mám potom strach, že když řeknu ne, vezmu mu něco, na co má po těch týdnech čekání skoro právo.
Rozumem vím, že nemá.
Jenže emoce nefungují jako tabulka s právy a povinnostmi.
Nakonec jsem mu řekla, že se nebojím jeho, ale celé té chvíle. Že nechci, aby první sex po porodu byl zkouška, kterou musíme úspěšně zvládnout, abychom si dokázali, že jsme zase normální pár.
Petr chvíli mlčel a pak přiznal, že on to tak trochu opravdu bere.
Myslel si, že až spolu znovu budeme spát, znamená to, že máme to nejtěžší za sebou.
Jenže já jsem v té době měla pocit, že jsem pořád uprostřed všeho.
Nechci se vracet do normálu, který už vlastně neexistuje
Od té doby o tom mluvíme trochu jinak.
Ne podle kalendáře a ne stylem „už by se mělo“. Spíš podle toho, jak se zrovna cítím a co je mi příjemné. Někdy se jen obejmeme, jindy se k sobě přitulíme a pak usneme dřív, než by z toho mohlo být cokoli dalšího.
A někdy nechci ani to.
Petr se učí nebrat to osobně. Já se zase učím neomlouvat za každé odmítnutí, jako bych mu něco dlužila.
Nejde nám to dokonale.
Minulý týden se zase zeptal, jestli mám pocit, že už „jsme skoro tam“. Musela jsem se smát, protože jsem si připadala jako na cestě autem s dítětem, které se každých deset minut ptá, kdy už dorazíme.
Řekla jsem mu, že žádné „tam“ možná nebude.
Nebudeme se vracet k přesně stejnému vztahu jako před porodem. Máme doma dítě, jsme unavení, naše těla i režim fungují jinak a budeme si muset vytvořit něco nového.
Kupodivu mu to tentokrát dávalo smysl.
Nechci se sexu vyhýbat navždy a nechci z něj dělat něco strašidelného. Jen potřebuju, aby se první chvíle nestala termínem v kalendáři nebo důkazem, že už jsem zase „v pořádku“.
A hlavně potřebuju cítit, že můžu kdykoli změnit názor, zastavit se nebo říct ne, aniž by mezi námi okamžitě vzniklo zklamání.
Možná se první sex po porodu povede krásně. Možná bude trochu trapný, možná ho odložíme ještě několikrát.
Teď už mě ale míň děsí samotná představa a víc uklidňuje to, že jsme konečně přestali mluvit o návratu do normálu.
Protože já se nechci vracet.
Chci, abychom se v tom novém životě zase pomalu našli.
