Článek
„Tohle je co?“ zeptala jsem se u další platby za 299 korun
Seděli jsme nad rodinným rozpočtem, protože se nám poslední měsíce nedařilo nic odložit. Energie zdražily, děti mají dražší kroužky a auto potřebuje opravu, takže jsme se s Tomášem domluvili, že si projdeme všechny pravidelné výdaje a něco omezíme.
On začal tím, že bychom mohli méně objednávat jídlo a já bych si prý nemusela kupovat kávu cestou do práce.
Pak jsem otevřela výpis z účtu.
Byla tam platba za hudební službu, kterou znám. Další za filmovou platformu, kterou používáme všichni. Pak ovšem předplatné nějaké sportovní aplikace, úložiště, prémiové verze programu na úpravu fotografií a ještě jedna služba, jejíž název mi vůbec nic neříkal.
„Tohle je co?“ ukázala jsem na částku 299 korun.
Tomáš se podíval a chvíli přemýšlel.
„To bude asi ta aplikace na cvičení.“
„Ty máš aplikaci na cvičení za tři stovky měsíčně?“
Prý ji chtěl jen vyzkoušet a zapomněl předplatné zrušit.
U další položky si nevzpomínal vůbec. Pak zjistil, že jde o službu, kterou si kdysi aktivoval kvůli jednomu fotbalovému přenosu. Už půl roku ji nepoužíval, ale dál za ni platil.
Když jsme to všechno sečetli, nebyly to desítky tisíc. Bylo to něco přes dva tisíce měsíčně.
Jenže právě předchozí večer mi vysvětloval, že bychom měli omezit dětem drobné nákupy cestou ze školy, protože „koruna ke koruně“.
Vadí mi méně ty peníze než to, že o nich vůbec nevím
Tomáš část předplatných zrušil a slíbil, že už si na to dá pozor.
O měsíc později jsem při kontrole účtu našla další dvě.
Jedno bylo na nějaký online magazín, druhé na službu spojenou s počítačovou hrou. Ani o jednom se nezmínil.
„Vždyť je to pár stovek,“ namítl, když jsem se ozvala.
A právě tahle věta mě vytočila.
Když chci koupit nový vysavač, řešíme spolu, jestli teď není lepší počkat. Když navrhnu rodinný výlet, Tomáš se podívá na účet a připomene, že bychom měli šetřit. Když si dcera chce objednat mikinu, slyší, že peníze nerostou na stromě.
Jeho předplatná jsou ale pokaždé „jen pár stovek“.
Začala jsem si všímat, jak snadné je digitální výdaje nevidět. Člověk si nic nenese domů v tašce, nikde neleží účtenka a každý měsíc jen tiše odejde pár set korun. Když je takových plateb deset, z malých částek je najednou něco, co už v rozpočtu chybí.
Tomáš tvrdil, že v tom není žádné tajemství. Prostě si něco aktivuje a pak na to zapomene.
Jenže já už nechtěla být ta, která jednou za měsíc dělá detektiva nad bankovním výpisem a zjišťuje, co všechno zase platíme.
Pokud máme šetřit spolu, musíme mít stejná pravidla oba
Nakonec jsme si sedli znovu a tentokrát jsem neřešila jednotlivé aplikace. Řekla jsem mu, že mi vadí hlavně dvojí metr.
Pokud si každý měsíc můžeme bez ptaní utratit určitou částku za svoje věci, nemám s tím problém. Ať si ji klidně dá celou za sportovní aplikace, já za knihy nebo kosmetiku. Jen nechci poslouchat, že musíme všichni utahovat opasky, zatímco on má vlastní malý rozpočet schovaný v předplatných.
Tomáš se nejdřív bránil, ale pak sám přiznal, že nemá přehled, kolik těch služeb vlastně používá.
Udělali jsme seznam všech pravidelných plateb a každý jsme si nechali pár věcí, které opravdu chceme. Zbytek šel pryč. Domluvili jsme se také na částce, kterou může každý utratit jen za sebe, aniž by ji musel obhajovat před tím druhým.
Od té doby je to lepší.
Ne dokonale.
Minulý týden jsem našla další předplatné za 149 korun. Tentokrát mi ho ale Tomáš ukázal sám a řekl, že si aktivoval zkušební období a hned si nastavil připomínku, aby ho případně zrušil.
Smála jsem se, že dělá pokroky.
Ve skutečnosti mi ale nešlo nikdy o těch 149 korun.
Vadilo mi, že „musíme šetřit“ dlouho znamenalo, že já mám přemýšlet nad každým nákupem, děti nad každou drobností a Tomáš nad ničím, co se automaticky strhne z karty.
Šetření má podle mě smysl jen tehdy, když se na něm podílejí všichni.
Ne když jeden člověk hlídá rodinný rozpočet a druhý si v něm potichu předplácí všechno, co mu zrovna přijde zajímavé.






