Článek
První měsíce důchodu byly příjemné, pak mi začalo něco chybět
„Mami, ty se snad nechceš vracet do práce?“
Dcera se tvářila, jako bych jí oznámila, že jsem se rozhodla znovu studovat medicínu.
Přitom jsem jí jen řekla, že jsem našla brigádu v malém knihkupectví. Dvakrát týdně na pět hodin, někdy výjimečně v sobotu, když někdo potřebuje volno.
Do důchodu jsem odešla před rokem. První týdny byly nádherné. Nemusela jsem vstávat na budík, konečně jsem si vyřídila věci, které jsem roky odkládala, začala jsem víc chodit ven a několikrát týdně hlídala vnučku.
Jenže po několika měsících jsem zjistila, že mám najednou příliš mnoho stejného času.
Manžel ještě pracuje a přes den jsem bývala často sama. Uklizeno jsem měla, zahrada mě nebaví tolik, jak jsem si kdysi představovala, a televizní seriály se dají sledovat jen určitou dobu, než člověku začne připadat, že se dny nějak slévají.
Jednou jsem šla do knihkupectví pro dárek a všimla si cedulky, že hledají výpomoc. Zeptala jsem se spíš ze zvědavosti. Majitelka se mě rovnou zeptala, jestli bych si to nechtěla zkusit.
Za týden jsem nastoupila.
První den jsem přišla domů unavená, ale ne tím nepříjemným způsobem. Měla jsem pocit, že jsem zase byla někde potřeba, mluvila s lidmi a něco se během dne skutečně stalo.
Děti z toho ovšem nadšené nebyly.
„Vždyť jsi celý život pracovala, tak proč si konečně neodpočineš?“
Syn reagoval ještě ostřeji než dcera.
Podle něj nedává smysl, abych v důchodu brala práci někomu, kdo ji opravdu potřebuje.
„Nějaký student by za tu brigádu byl rád,“ řekl.
Ta věta mě zaskočila.
Nikdy jsem nad svou brigádou nepřemýšlela jako nad místem, které někomu kradu. Majitelka hledala člověka, který může chodit pravidelně dopoledne, a právě to se studentům často nehodí. Navíc mě nikdo nezaměstnal ze soucitu. Normálně jsem se domluvila na práci a dostávám za ni mzdu.
„Takže bych podle tebe měla doma sedět jen proto, že už mám důchod?“ zeptala jsem se.
Syn odpověděl, že tak to nemyslí. Jen prý nechápe, proč člověk, který už má příjem, bere práci někomu mladému.
Dcera to viděla trochu jinak, ale ani ona mě moc nepodpořila. Podle ní bych měla využít důchod na cestování, odpočinek a rodinu.
Jenže na cestování potřebuji partnera, který má čas, a také peníze. Vnoučata mám ráda, ale nechci se z důchodkyně automaticky změnit v bezplatnou hlídací službu.
A odpočívat sedm dní v týdnu mě zkrátka nebaví.
Nejvíc mě překvapilo, že děti vůbec neřešily, jestli jsem spokojená. Dívaly se hlavně na to, jak by podle nich měl správně vypadat život člověka po odchodu do důchodu.
V knihkupectví se mě nikdo neptá, proč ještě pracuju
Na brigádě mezitím zůstávám už několik měsíců a baví mě pořád stejně.
Znám pravidelné zákazníky, naučila jsem se pracovat s pokladnou, občas doporučím knížku a někdy jen půl hodiny rovnám zboží. Není to žádná životní kariéra a ani ji nepotřebuji.
Je to prostě část týdne, na kterou se těším.
Zajímavé je, že kolegové můj věk vůbec neřeší. Jedna prodavačka je o třicet let mladší než já a vycházíme spolu skvěle. Když potřebuje vyměnit směnu kvůli dětem, často jí vyhovím. Ona mi zase pomáhá s věcmi v systému, které mi zpočátku nebyly jasné.
Nikdo tam nepřemýšlí, jestli někomu zabírám místo.
Minulý týden se mě dcera znovu zeptala, jestli už toho nechci nechat. Prý jsem přece v důchodu a nemusím nic dokazovat.
Řekla jsem jí, že právě proto tam chodím.
Nemusím nic dokazovat. Kdyby mě práce přestala bavit, skončím. Nemám hypotéku, kterou bych bez brigády nezaplatila, ani kariéru, o kterou bych bojovala.
Chodím tam, protože chci.
Peněz navíc si samozřejmě vážím. Díky nim si bez výčitek koupím něco pro sebe nebo zaplatím výlet. Ale kdyby šlo jen o výdělek, asi bych si raději našla něco jiného.
Dcera nakonec řekla, že to tedy asi musí respektovat, i když tomu pořád úplně nerozumí.
To mi stačí.
Možná jednou opravdu zjistím, že už se mi nechce stát pět hodin za pultem a raději zůstanu doma. Až ten den přijde, skončím.
Zatím ale nevidím důvod odcházet jen proto, že jsem překročila věk, ve kterém má podle někoho člověk už hlavně odpočívat.
Celý život jsem pracovala, protože jsem musela.
Teď pracuju pár hodin týdně proto, že mě to baví.
A kupodivu mi právě tohle připadá jako jeden z největších luxusů, které mi důchod přinesl.





