Článek
Nejdřív jsem si myslela, že mi kamarádka posílá něco úplně jiného
„To jsou vaše děti, ne?“
Pod zprávou byl odkaz na příspěvek na sociální síti. Otevřela jsem ho a chvíli nechápala, proč se dívám na fotografii z loňské rodinné oslavy.
Na snímku byly naše dvě děti, sestřenice Lenka a ještě několik lidí. Jenže ostatní byli oříznutí tak, že v hlavní části zůstaly hlavně děti, které držely v ruce výrobky z Lenčina e-shopu. Přes fotografii byl nápis o radosti, rodině a poctivé domácí výrobě a pod ní výzva k objednávce.
Lenka vyrábí drobné dárkové věci pro děti a domácnost. Věděla jsem, že se snaží podnikání rozjet, občas jsem její příspěvky sdílela a několikrát si u ní něco koupila.
Nikdy mě ale nenapadlo, že použije naše děti jako součást propagace.
Zavolala jsem manželovi a poslala mu snímek obrazovky.
„Ona se nás na to ptala?“ napsal.
Neptala.
Začala jsem procházet její profil a zjistila, že ta fotografie není jediná. V jednom starším příspěvku byla naše dcera s taškou, kterou od Lenky dostala k narozeninám. Jinde byl syn u stolu s hrnkem z její nabídky.
Fotky původně vznikly na rodinných setkáních. Lenka je buď sama vyfotila, nebo se k ní dostaly přes společný rodinný chat.
Do té chvíle jsem vůbec nepřemýšlela, co s nimi může dělat dál.
Najednou jsem je viděla mezi cenami, slevovými kódy a větami o objednávkách.
A to mi vadilo úplně jinak.
„Vždyť je nikdo nezná,“ nechápala, proč z toho děláme problém
Napsala jsem jí, jestli by fotografie našich dětí z reklamních příspěvků stáhla.
Volala mi skoro okamžitě.
„Proč? Vždyť jsou krásné.“
Řekla jsem jí, že právě o to nejde. Neřeším, jestli jsou na fotografii povedené, ale že jsme nedali souhlas s tím, aby byly použité k propagaci jejího podnikání.
Lenka byla upřímně překvapená.
„Ale vždyť tam nemají jména.“
Pak dodala, že její profil sledují hlavně známí a zákaznice a že děti jsou na fotografiích úplně normálně oblečené. Nic trapného, nic nevhodného.
Všechno, co říkala, byla svým způsobem pravda.
Jenže já jsem pořád nechápala, proč z toho má vyplývat, že se nemusí zeptat.
„Kdybys je dala na svůj soukromý profil z oslavy, asi bych to ani neřešila,“ řekla jsem. „Ale ty s nimi prodáváš svoje věci.“
To ji urazilo.
Prý to říkám, jako by děti zneužívala. Připomněla mi, že jim dává dárky, má je ráda a nikdy by jim neudělala nic špatného.
Bylo nepříjemné vysvětlovat člověku z rodiny, že dobrý úmysl není automaticky souhlas.
Nechtěla jsem z ní dělat někoho nebezpečného. Jen jsem chtěla, aby pochopila, že rodinná fotografie a reklamní materiál pro mě nejsou totéž.
Manžel byl v tomhle mnohem stručnější.
„Ať je smaže. Není o čem diskutovat.“
Já jsem se pořád snažila, aby z toho nevznikla rodinná válka.
Nejvíc ji urazilo, že jsme po ní chtěli stejné pravidlo jako po cizím člověku
Fotografie nakonec stáhla ještě ten den. Myslela jsem, že tím bude věc uzavřená, ale večer mi zavolala teta a ptala se, co se mezi námi stalo.
Lenka jí prý řekla, že jsme jí zakázali používat jakékoli fotky dětí a že se k ní chováme, jako by byla někdo cizí.
To mě na celé situaci možná rozčílilo nejvíc.
Protože přesně o to podle mě šlo.
Lenka očekávala, že jako příbuzná má automaticky jiné podmínky.
Když jsem to tetě vysvětlovala, řekla: „Ale ona by se vás přece zeptala, kdyby tušila, že vám to vadí.“
Jenže jak má člověk vědět, že něco druhému vadí, když se nezeptá právě předtím?
S Lenkou jsme se pár týdnů bavily trochu chladněji. Na další rodinné oslavě byla opatrná pokaždé, když vytáhla telefon, až mi to chvílemi připadalo skoro demonstrativní.
„Můžu si tohle vyfotit?“ zeptala se jednou, když děti zdobily perníčky.
Řekla jsem, že samozřejmě může.
„A dát na internet?“
„Na svůj soukromý profil ano. Do reklamy se mě zeptej.“
Tím jsme to vlastně konečně pojmenovaly jednoduše.
Nechci kontrolovat každou rodinnou fotku a rozhodně nechci dětem vytvořit život, ve kterém před každým objektivem utíkají. Sama občas něco sdílím.
Ale je rozdíl mezi vzpomínkou a propagací.
A pokud někdo chce z tváře mého dítěte udělat součást svého podnikání, nepřipadá mi přehnané očekávat jednu obyčejnou otázku předem.
Lenka to dnes už respektuje. Pořád si ale myslím, že úplně nechápe, proč nám to tolik vadilo.
Možná ani nemusí.
Stačí mi, že už ví, že fotografie našich dětí nejsou rodinný materiál, který může kdokoli použít podle toho, jak se mu zrovna hodí.
