Článek
Řekla jsem to v nejhorší možnou chvíli
„Někdy to prostě předstírám.“
Jakmile ta věta vyšla z pusy, věděla jsem, že už ji nevezmu zpátky.
Leželi jsme vedle sebe v posteli. Nebyla to žádná hádka, spíš jeden z těch večerů, kdy člověk konečně řekne něco, co si dlouho přehrává v hlavě. Já jsem nechtěla Petra ranit. Vlastně jsem čekala, že se mě zeptá proč.
Nezeptal.
Posadil se a chvíli se na mě jen díval.
„Takže mi lžeš.“
„Ne takhle jsem to nemyslela.“
„Jak jinak se tomu říká?“
A tím jsme se dostali úplně jinam, než jsem chtěla.
Ano, někdy jsem orgasmus předstírala. Ne pokaždé. Ne celé roky při každém milování. Jen občas, když jsem cítila, že už jsme oba unavení, že se snaží, já se nedokážu uvolnit a nechci z toho dělat další projekt.
Někdy jsem chtěla, aby ten večer prostě skončil hezky.
A postupně se z toho stala věc, kterou jsem neuměla otevřít.
Petr to ale slyšel jako známku ze sexu.
Jako kdybych mu oznámila, že je špatný milenec a celý náš intimní život je podvod.
„Tak proč jsi mi to neřekla dřív?“
Na to jsem dobrou odpověď neměla.
Protože jsem se bála přesně téhle reakce.
Já mluvila o sobě, on slyšel, že selhal
Druhý den byl odtažitý.
Ne hádavý. To by možná bylo jednodušší.
Jen krátké odpovědi, žádný dotek, večer se otočil na druhou stranu a dělal, že spí.
Když jsem se ho zeptala, jestli si o tom můžeme promluvit, řekl:
„Co ještě potřebuješ vysvětlit? Už jsem to pochopil.“
Jenže nepochopil.
Já mu nechtěla říct: neumíš mě uspokojit.
Chtěla jsem říct: poslední dobou mám pocit, že se oba tolik soustředíme na výsledek, až u toho mizí všechno ostatní.
Mně chybělo mazlení, pomalost, obyčejné doteky bez očekávání. Chyběl mi pocit, že nemusím nikam dojít, aby byl večer úspěšný.
Když jsem mu to zkusila vysvětlit, pořád se vracel k jedné věci.
„Takže jsem si celou dobu myslel, že je všechno v pohodě, a nebylo.“
V tom měl vlastně pravdu.
Já jsem mu svým předstíráním opravdu dávala falešnou informaci.
Jenže nebylo fér z toho udělat jen můj podvod a jeho ponížení.
„Proč jsi to dělala?“ zeptal se konečně.
Řekla jsem mu pravdu.
Protože jsem nechtěla, aby byl zklamaný.
Protože jsem měla pocit, že když to nejde, začne se víc snažit, já budu víc nervózní a nakonec budeme oba akorát frustrovaní.
Protože jsem si sama v hlavě nastavila, že intimita musí mít nějaký správný konec.
A někdy jsem prostě chtěla ten tlak vypnout.
Nejhorší nebylo přiznání, ale to, co jsme si roky neřekli
Několik dní jsme kolem sebe chodili opatrně.
Pak Petr jednoho večera přišel do kuchyně a řekl:
„Já se teď bojím se tě vůbec dotknout.“
To mě zabolelo.
Sedli jsme si.
Tentokrát bez postele, bez očekávání, bez toho, že by z rozhovoru mělo něco následovat.
Řekla jsem mu, že nechci méně blízkosti. Právě naopak.
Nechci, aby se stáhl. Nechci, aby se při každém doteku ptal sám sebe, jestli něco dělá správně. Jen potřebuju mít prostor říct, co mi je příjemné, co ne, kdy chci pokračovat a kdy prostě chci jen ležet vedle něj.
On mi zase řekl, že ho nejvíc ranilo, že měl pocit, že zná moje tělo a moje reakce, a najednou si nebyl jistý ničím.
To jsem dokázala pochopit.
Nešlo to spravit jednou omluvou.
A ani nechci předstírat, že od té doby máme dokonalý intimní život. Nemáme.
Spíš jsme oba trochu opatrnější a zároveň otevřenější.
Někdy mu řeknu, že dnes nechci nic víc než obejmout. Jindy mu řeknu, co bych chtěla jinak. A on se pomalu učí neslyšet každou moji poznámku jako kritiku své mužnosti.
Já se zase učím nepředstírat spokojenost jen proto, abych chránila jeho ego nebo vlastní pohodlí.
Nejtěžší na celé věci nakonec nebylo přiznat orgasmus, který nebyl.
Nejtěžší bylo přiznat, že jsme si oba dlouho mysleli, že ticho znamená spokojenost.
A ono někdy znamená jen to, že se dva lidé bojí říct si, co doopravdy potřebují.
