Článek
Z pracovny se večer ozývá víc smíchu než z našeho obýváku
„Počkej, počkej, jsem za tebou!“
Manžel to vykřikl tak nahlas, až jsem sebou na gauči trhla.
Za chvíli se z pracovny ozval smích. Ne takové to krátké zasmání nad videem. Opravdový smích, kdy člověk skoro nemůže mluvit.
Televizi jsem měla puštěnou potichu a najednou mě napadlo, že takhle jsem ho se mnou neslyšela smát už hodně dlouho.
Petr začal hrát jednu internetovou hru asi před dvěma lety. Nejdřív párkrát týdně. Potom si našel partu lidí, se kterými hraje pravidelně, a z pár večerů se pomalu stala skoro každodenní věc.
Mně hra nevadí.
Nechci být manželka, která dospělému chlapovi zakazuje koníčky. Já si taky čtu, chodím s kamarádkami ven a někdy strávím půl večera u seriálu.
Jenže Petr už tam nechodí jen hrát.
On tam má společnost.
Ví, kdo z nich mění práci, komu se rozbilo auto, kdo se pohádal s přítelkyní. Jeden je prý z Brna, další někde od Plzně, třetího znám jen pod přezdívkou.
O nich všech slyším víc než o jeho kolezích, které potkává každý den.
Jednou vyšel z pracovny pro pití a pořád se usmíval.
„Co je?“ zeptala jsem se.
„Ale nic, Radek zase něco plácnul.“
Chtěla jsem se zeptat co, ale už si nasazoval sluchátka zpátky.
„Pak ti to řeknu.“
Neřekl.
Když počítač vypne, začne to být zvláštní
Minulý pátek hra skončila nezvykle brzy.
Petr přišel asi v deset do obýváku, sedl si vedle mě a řekl:
„Tak co?“
„Co co?“
„Co děláš?“
Ukázala jsem na televizi.
„Koukám.“
Seděl chvíli vedle mě. Pak vzal telefon.
Po pár minutách jsem televizi vypnula.
„Můžeme si třeba povídat.“
Zvedl oči.
„Jo. O čem?“
Ta věta mě zasáhla víc, než měla.
O čem.
Jsme spolu skoro dvacet let. Vychovali jsme dvě děti, řešili hypotéku, rodiče, změny práce, nemoci, dovolené, tisíc běžných průšvihů.
A teď sedíme proti sobě a hledáme téma jako dva lidé čekající u zubaře.
Zkusila jsem se ho zeptat na práci.
„Dobrý.“
Na víkend.
„Nevím, něco můžeme.“
Pak se zeptal, jestli děti volaly.
Tohle je náš bezpečný okruh. Děti, nákup, auto, kdo přijede v neděli.
Za deset minut jsme neměli nic.
Nakonec Petr řekl, že se ještě půjde podívat, jestli jsou ostatní online.
A mně bylo skoro trapně, že jsem ho zdržovala.
Nejhorší na tom je, že žárlím na lidi, které jsem v životě neviděla.
Ne na nějakou konkrétní ženu. Na celou tu skupinu.
Oni dostávají jeho historky, vtipy, spontánní reakce. Se mnou večer řeší, jestli koupil jar.
Nechci mu brát kamarády, chci zpátky kus našeho života
Řekla jsem mu to o pár dní později.
Ne během hry. Počkala jsem na sobotní dopoledne, kdy jsme byli sami doma.
„Mám pocit, že s těmi lidmi mluvíš víc než se mnou.“
Petr se hned začal bránit.
Prý přeháním. Prý je to jeho relax. Prý spolu přece žijeme, takže jsme spolu pořád.
To poslední mě nadzvedlo.
„Jsme ve stejném bytě. To není totéž.“
Chvíli jsme se dohadovali, kolik večerů vlastně hraje. On tvrdil čtyři, já bych řekla minimálně pět. Pak jsem si uvědomila, že počítání hodin nikam nevede.
Tak jsem mu řekla to, čeho se bojím doopravdy.
Že už možná nejsme zvědaví jeden na druhého.
Tentokrát neodpověděl hned.
Pak přiznal, že u hry je pro něj mluvení jednodušší. Pořád se něco děje, někdo něco řekne, další reaguje. Nemusí přemýšlet, čím začít.
„A se mnou musíš?“
„Poslední dobou asi jo.“
Nebyla to příjemná odpověď, ale aspoň byla skutečná.
Domluvili jsme se, že dva večery týdně počítač nezapne. Ne jako zákaz. Spíš jako pokus zjistit, jestli spolu ještě umíme být i jinak než vedle sebe.
První večer byl dost bídný.
Šli jsme na procházku a první čtvrt hodiny jsme mluvili o tom, že se ochladilo. Pak Petr začal vyprávět o člověku z práce, který ho už měsíc štve.
Já vůbec nevěděla, že ho někdo v práci štve.
Další večer jsme se zase pohádali kvůli hlouposti.
Takže žádná romantická obnova manželství.
Ale minulý týden jsme seděli skoro hodinu v kuchyni a probírali, kam bychom chtěli jet na jaře. Bez telefonu, bez sluchátek.
Petr pořád hraje. A já nechci, aby kvůli mně zahodil lidi, které má evidentně rád, i když je zná jen přes obrazovku.
Jen už nechci být člověk, kterému zůstane manžel až potom, co všichni ostatní odejdou ze serveru.
Protože ticho mezi dvěma lidmi někdy nevznikne tím, že už si nemají co říct.
Někdy jen příliš dlouho všechno důležité říkají někomu jinému.
