Článek
Guma se u nás stala skoro nepřítelem
První velký pláč přišel kvůli písmenu.
Seděly jsme u kuchyňského stolu, ona měla vyplnit jeden řádek v pracovním sešitě. První tři tvary byly hezké. Čtvrtý se jí trochu naklonil doprava.
„To je špatně,“ řekla.
„Tak to oprav.“
Vzala gumu, jenže při gumování papír trochu zašedl.
A bylo hotovo.
Nejdřív se jí začala třást brada. Pak hodila tužku na stůl a rozbrečela se tak, jako kdyby dostala pětku z pololetní písemky.
„Já to mám hnusný!“
Byl to jeden skoro neviditelný opravený znak.
Ze začátku jsem měla tendenci říkat: „Ale prosím tě, vždyť o nic nejde.“
Jenže pro ni šlo.
První měsíc v první třídě byl v tomhle extrém. Křivě nalepený obrázek. Jedna chyba v pracovním listu. Razítko, které nebylo tak veselé jako razítko spolužačky. Stačilo málo a doma jsme měli slzy.
Nejhorší bylo, že se jí jinak ve škole líbí. Ráno vstává bez protestů, má kamarádku, paní učitelku má ráda. Jen chce všechno zvládnout správně. Hned. Bez jediné opravy.
Jednou si dokonce chtěla přepsat celý domácí úkol kvůli tomu, že měla jedno písmeno větší než ostatní.
„Nikdo si toho nevšimne,“ řekla jsem.
„Já jo.“
A tím mě vlastně odzbrojila.
Začala jsem si hlídat i svoje vlastní věty
Pak mi došlo, že jí možná vůbec nepomáhám tím, jak s ní mluvím.
„Tohle umíš líp.“
„Zkus to ještě jednou.“
„Podívej, tady ti to ujelo.“
Samy o sobě normální věty. Jenže když je slyší dítě, které už samo kontroluje každý milimetr, přidávám mu dalšího rozhodčího.
Tak jsem trochu ubrala.
Když se něco nepovede, snažím se nejdřív zjistit, co na tom vadí jí. Ne hned opravovat. Někdy řeknu: „Jo, tohle je křivé. A co se stane?“
Poprvé na mě koukala dost podezřívavě.
„Paní učitelka to uvidí.“
„Asi jo.“
„A nebude se zlobit?“
„Kvůli jedné křivé čárce? To by měla hodně práce.“
Usmála se.
Ne pokaždé to zabere. Někdy je prostě unavená a jedna chyba spustí lavinu. V takovou chvíli už se nesnažím zachránit sešit. Zavřeme ho, dáme si svačinu nebo si jde chvíli hrát.
Dřív bych měla pocit, že ji učím vzdávat se.
Teď mi připadá důležitější, aby pochopila, že od úkolu může na chvíli odejít a svět se nezboří.
Mluvila jsem i s paní učitelkou. Ne proto, abych z dcery dělala problém hned po pár týdnech školy. Jen jsem chtěla vědět, jestli to vidí i tam.
Vidí.
Řekla mi, že dcera někdy dlouho váhá, než něco napíše, protože se bojí chyby. A že jí opakuje, že první třída je právě od toho, aby se člověk učil, ne aby všechno už uměl.
Tohle doma opakujeme skoro jako heslo.
Učíme se, že chyba není katastrofa
Minulý týden přinesla sešit s opraveným číslem.
Viděla jsem červenou značku hned. Ona taky.
Čekala jsem, co přijde.
„Mami,“ začala.
Už jsem se nadechovala na uklidňovací proslov.
„Tady jsem měla chybu.“
„Vidím.“
Chvíli ticho.
„Ale paní učitelka říkala, že už to teď umím.“
A šla si sundat bundu.
Málem jsem ten sešit vyfotila jako rodinnou událost.
Ne kvůli tomu, že neplakala. Spíš proto, že chyba tentokrát nebyla konec příběhu. Byla jen něco, co se opravilo.
Samozřejmě nemáme vyhráno. Včera zase brečela kvůli obrázku, protože sluníčko mělo jeden paprsek kratší. Seděla nad ním a tvrdila, že celé je zkažené.
Takže žádný zázračný obrat.
Jen pomalu zkoušíme, aby škola nebyla místo, kde musí šestileté dítě každý den dokazovat, že je bezchybné.
Chci, aby byla snaživá. Je hezké, že jí na práci záleží. Jen nechci, aby ji jedna oprava v sešitě dokázala přesvědčit, že selhala celá ona.
První třída ji učí číst, počítat a psát.
U nás doma k tomu přibyl ještě jeden předmět.
Jak udělat chybu, trochu se naštvat, možná ji opravit a pak normálně pokračovat.
A popravdě mám někdy pocit, že tohle je těžší než všechna ta písmena dohromady.
