Severokorejská agentka přežila kyanid. Její bomba v Boeingu v roce 1987 zabila 115 lidí

Boeing 707-3B5C registrace HL7406 měl před sebou dlouhou pravidelnou linku z iráckého Bagdádu do Soulu s mezipřistáními v Abú Zabí a Bangkoku. Většinu cestujících tvořili Jihokorejci, kteří se vraceli z pracovních pobytů na Blízkém východě. Nikdo z nich netušil, že se mezi pasažéry nachází dvojice vycvičená pro jediný úkol.

Starší muž a mladá žena cestovali jako Japonci Šin’iči Hačija a jeho dcera Majumi. Jejich pasy vypadaly věrohodně, ve skutečnosti však šlo o severokorejské agenty Kim Sung-ila a Kim Hjon-hui. Žena, které bylo 25 let, se podle své pozdější výpovědi několik let učila japonštinu, vystupování v zahraničí, šifrování i používání výbušnin.

Do Bagdádu se dvojice dostala složitou trasou přes Moskvu, Budapešť, Vídeň a Bělehrad. Takové cestování mělo zakrýt spojení s KLDR. V Bělehradě agenti podle jihokorejského vyšetřování převzali zařízení ukryté v přenosném radiopřijímači Panasonic a láhvi připomínající alkohol. Uvnitř byly plastická a kapalná výbušnina spojené s časovačem.

Podle pozdějšího přiznání předal rozkaz k operaci severokorejský režim. Cílem mělo být vyvolat před olympijskými hrami v Soulu strach, odradit sportovce i návštěvníky a zpochybnit schopnost Jižní Koreje zajistit jejich bezpečnost. Hry plánované na září 1988 měly být pro rychle se rozvíjející zemi mezinárodní výkladní skříní.

Agenti obsadili místa v kabině a radiopřijímač s náloží uložili do zavazadlové přihrádky nad sedadly. Časovač nastavili tak, aby zařízení nevybuchlo během jejich pobytu na palubě, ale až na následujícím úseku cesty.

V Abú Zabí dvojice vystoupila. Boeing měl po doplnění paliva pokračovat přes Andamanské moře do Bangkoku a následně do Soulu. Bezpečnostní pravidla tehdejší doby nedokázala zajistit, aby s vystupujícími cestujícími opustila letadlo také všechna jejich příruční zavazadla. Smrtící balíček proto zůstal v přihrádce.

Kim Hjon-hui později popsala, že se po opuštění letadla snažila chovat klidně. Společně s Kim Sung-ilem nastoupila na další spoj a pokračovala přes Bahrajn. Jejich cesta měla vést dál do Evropy a nakonec zpět do Pchjongjangu.

Na palubě letu 858 mezitím po zastávce v Abú Zabí zůstalo 104 cestujících a 11 členů posádky. Čtyřmotorový Boeing zamířil k Bangkoku. Piloti nehlásili technické potíže ani neobvyklé dění v kabině. Let probíhal normálně až do okamžiku, kdy se ozvala poslední rutinní komunikace.

Poblíž pobřeží Barmy, dnešního Myanmaru, měla posádka předat řízení letu další stanici. K očekávanému hlášení už ale nedošlo. Boeing zmizel z rádiového spojení a do Bangkoku nedoletěl.

Podle vyšetřovatelů explodovala nálož v zavazadlové přihrádce a poškodila konstrukci natolik, že se letadlo rozpadlo ve vzduchu. Z výšky dopadlo do Andamanského moře přibližně sto kilometrů od barmského pobřeží. Všech 115 lidí na palubě zahynulo.

Pátrání komplikovaly velká rozloha oblasti, hloubka moře i omezené možnosti spolupráce s tehdejší vojenskou vládou Barmy. Nalezeny byly pouze menší trosky a předměty z letadla. Hlavní část trupu ani letové zapisovače se vyzvednout nepodařilo. Vyšetřovatelé proto nemohli explozi doložit analýzou kompletního vraku stejným způsobem jako u nehody na souši.

Pozornost se brzy obrátila k cestujícím, kteří vystoupili v Abú Zabí. Mezi nimi vyčnívala dvojice s japonskými doklady a neobvyklou cestovní trasou. Úřady zjistily, že pokračovala do Bahrajnu, a požádaly tamní policii, aby oba zadržela.

Bahrajnští úředníci zjistili, že japonské pasy dvojice jsou falešné. Muž a žena se dostali pod dohled a čekalo je další vyslýchání. Právě pro takovou situaci měli oba připravený způsob, jak zabránit odhalení své totožnosti.

Kyanid ukrývali v cigaretách. Když pochopili, že uniknout nedokážou, pokusili se je použít. Kim Sung-il jed spolkl a zemřel. Kim Hjon-hui do otrávené cigarety rovněž kousla, zasahující policista jí ji však rychle vyrazil. Agentka upadla do bezvědomí, lékaři ji ale zachránili.

Bahrajn ji v prosinci předal Jižní Koreji. Na letišti v Soulu vystoupila z letadla s ústy přelepenými páskou, v sevření bezpečnostních pracovníků a před desítkami kamer. Zpočátku trvala na japonské totožnosti a odmítala spolupracovat. Japonští vyšetřovatelé však zjistili, že její údaje neodpovídají skutečnosti.

Po několika týdnech přiznala, že se jmenuje Kim Hjon-hui a byla vycvičena v Severní Koreji. Popsala cestu obou agentů, výrobu legendy o japonském otci a dceři i uložení bomby do přihrádky. Pomohla rovněž identifikovat Japonku unesenou do KLDR, od níž se měla učit jazyk a chování potřebné pro svou falešnou identitu.

Severní Korea odpovědnost odmítla a označila přiznání za výsledek jihokorejské manipulace. Případ projednávala Rada bezpečnosti OSN, žádnou rezoluci však nepřijala. Spojené státy považovaly důkazy o zapojení KLDR za přesvědčivé a v roce 1988 zařadily zemi mezi státní podporovatele terorismu.

Jihokorejský soud odsoudil Kim Hjon-hui v roce 1989 k smrti. Následující rok jí prezident Ro Tche-u udělil milost. Vysvětloval to tím, že mladá agentka byla sama produktem severokorejské indoktrinace a skutečnou odpovědnost nesl režim, který ji vycvičil a vyslal. Takové rozhodnutí bylo pro část pozůstalých těžko přijatelné: jediný žijící člověk přímo spojený s atentátem se trestu smrti vyhnul a později vydal knihu i poskytoval rozhovory.

Protože nebyly nalezeny černé skříňky ani většina vraku, objevovaly se v Jižní Koreji také pochybnosti a konspirační teorie. Zvláštní komise jihokorejské zpravodajské služby případ po letech znovu prověřovala. V roce 2007 uzavřela, že atentát skutečně provedli severokorejští agenti a že pro tvrzení o fingované akci jihokorejské rozvědky nenašla důkazy. Současně ale zjistila, že tehdejší autoritářská vláda tragédii politicky využívala před prezidentskými volbami.

Let 858 se tak stal více než příběhem bomby ukryté v rádiu. Ukázal, jak snadno mohly nedostatečné bezpečnostní postupy dovolit, aby zavazadlo pokračovalo bez svého majitele, i jak studená válka na Korejském poloostrově zasahovala civilisty tisíce kilometrů od něj. Boeing zmizel během několika okamžiků, ale spor o odpovědnost, spravedlnost a využívání tragédie pokračuje téměř čtyři desetiletí.

Zdroje: