Článek
Ze začátku jsem byla ráda, že máme tak ochotnou sousedku
„Máte u nás zase balík,“ zavolala na mě Alena přes plot, sotva jsem odpoledne vystoupila z auta.
Poděkovala jsem jí a šla si pro něj.
Bydlíme vedle sebe v rodinných domech už několik let a vždycky jsme spolu vycházely normálně. Když odjedeme na víkend, zalije mi květiny na terase. Já jí zase někdy vezmu nákup nebo jí dám rajčata ze zahrady, když se jich urodí moc.
Takové obyčejné sousedské fungování.
Proto mi ani nepřišlo divné, když u ní začali kurýři nechávat naše zásilky. Alena je většinu dne doma a na vesnici se doručovatelé rychle naučí, u koho se dá zazvonit, když příjemce není k zastižení.
Ze začátku mi to dokonce vyhovovalo. Nemusela jsem jezdit pro balík do města a věděla jsem, že je v bezpečí u sousedů.
Občas jsem jí za to donesla čokoládu nebo něco, co jsem upekla.
Jenže časem začala při předávání přidávat poznámky.
„Vy toho objednáváte nějak hodně.“
Nejdřív jsem se zasmála.
Pak přišlo: „Tohle máte asi oblečení, ne? Podle té krabice.“
Jindy převzala něco pro manžela a hned se ho přes plot zeptala, jestli si zase pořídil nějakou elektroniku.
Pořád jsem si říkala, že je prostě zvědavá a nic tím nemyslí.
Pak mi jednou nesla větší balík až ke vrátkům a prohlásila: „To musí být něco drahého, kurýr s tím zacházel, jako kdyby tam bylo zlato.“
Tentokrát jsem se už neusmála.
Na vesnici se člověk o sousedech dozví hodně i bez balíků
Kdo žije v domě, dobře ví, že úplné soukromí stejně neexistuje.
Alena vidí, kdy přijedu z práce, kdy máme návštěvu a jestli nám před domem stojí cizí auto. Já zase vím, kdy seká trávu, kdo k ní přijel a že jí vnuk každou druhou sobotu pomáhá se zahradou.
To mi nevadí.
Je rozdíl mezi tím něco zahlédnout přes plot a aktivně si skládat, co si druhý objednává.
Začala jsem proto zásilky častěji posílat do boxu. Jenže ne vždycky to šlo a kurýři už byli zvyklí, že když nejsem doma, zazvoní vedle.
Jednou mi Alena předala balík a zeptala se: „Co vám to pořád chodí z té lékárny?“
Zarazila jsem se.
„Jaké lékárny?“
Ukázala na štítek.
„Vždyť je to tam napsané.“
Nebyla v tom ani škodolibost. Právě to bylo možná nejhorší. Připadalo jí naprosto normální si odesílatele přečíst a potom se mě zeptat, co kupuju.
Řekla jsem jen, že věci do domácnosti, a změnila téma.
Definitivně mě to ale přestalo bavit před Vánoci. Objednala jsem dceři dárek a zásilku opět převzala Alena. Když pak dcera přijela na návštěvu, sousedka se přes plot hlasitě zeptala:
„Tak už jsi zjistila, co bylo v té obrovské krabici z elektroobchodu?“
Dcera se samozřejmě okamžitě otočila na mě.
Dárek neuhodla, ale já měla jasno.
Když jsem ji požádala, ať balíky nepřebírá, vzala to osobně
Druhý den jsem za Alenou zašla.
Nechtěla jsem se hádat. Řekla jsem jí, že jí děkuju za všechno, co pro nás převzala, ale že bych byla radši, kdyby další zásilky nechávala kurýrovi a já si je případně vyzvednu sama.
Nejdřív nechápala proč.
Tak jsem jí řekla pravdu.
„Je mi nepříjemné, když se pak řeší, odkud balík přišel a co v něm máme.“
Okamžitě se urazila.
„Prosím tě, já vám celé roky pomáhám a teď ze mě děláš nějakou drbnu?“
Řekla jsem, že z ní nic nedělám. Jen nechci probírat svoje nákupy.
„Tak si to teda všechno zařizujte sami.“
A přesně to teď děláme.
První týdny kolem mě Alena chodila dost chladně. Když jsme se potkaly u popelnic, jen krátce pozdravila. Manžel dokonce zaslechl, jak jiné sousedce říká, že některým lidem člověk podá prst a oni jsou nakonec ještě nevděční.
Mrzelo mě to.
Na vesnici není příjemné mít napjaté vztahy s člověkem, kterého vidíte skoro každý den přes plot. Několikrát jsem si říkala, jestli jsem neměla prostě držet pusu.
Pak mi zavolal kurýr s dalším balíkem.
„Nejste doma, můžu to nechat u paní vedle?“
Řekla jsem, že ne, a nechala zásilku odvézt do výdejního místa.
Večer jsem si pro ni dojela.
Bylo to méně pohodlné, ale nikdo se mě potom neptal, co jsem koupila, kolik to asi stálo a proč nám zase něco přišlo.
Alenu pořád zdravím a když bude potřebovat zalít skleník nebo přivézt něco z obchodu, klidně jí pomůžu.
Jen už nechci, aby sousedská laskavost automaticky znamenala také vstupenku do našeho soukromí.
Na vesnici o sobě lidé stejně vědí dost.
Nemusí ještě znát obsah každé krabice, kterou přiveze dodávka.
