Článek
Začalo to hrnkem na kávu
Ten hrnek byl obyčejný. Bílý, s tenkou modrou linkou nahoře. Stál ve dřezu mezi talířem od večeře a lžičkou od jogurtu. Všimla jsem si ho hned, protože já mám hrnky barevné. Všechny jiné. Jeden s kočkou, jeden od mámy z lázní, jeden naprasklý, který pořád nechci vyhodit.
Tenhle byl cizí.
Vzala jsem ho do ruky a napadlo mě, že ho tu možná nechala kamarádka. Jenže u mě nikdo nebyl skoro dva týdny. Bydlím sama, návštěvy nemám často a uklízím spíš tak, že přesně vím, co kde leží. Ne proto, že bych byla pořádná. Spíš proto, že mám malý byt a každá nová věc je vidět.
Řekla jsem si, že jsem ho asi koupila v nějaké akci a zapomněla na to. To se stává. Člověk jde pro rohlíky a přinese domů svíčku, kterou nepotřebuje.
Jenže druhý den se objevil hřeben.
Ležel na poličce v koupelně. Černý, úzký, se zuby tak jemnými, že bych si ho sama klidně vybrala. To bylo na tom divné. Nebyl to cizí hřeben ve smyslu „někdo mi ho tu nechal“. Byl přesně můj typ.
A já si nemohla vzpomenout, že bych ho kdy koupila.
Postavila jsem se před zrcadlo, držela ho v ruce a řekla nahlas: „Jsi přepracovaná.“
Znělo to uklidňujícím způsobem. Tak jsem tomu chtěla věřit.
Každá další věc byla o kousek osobnější
Pak přišla šála. Tmavě zelená, měkká, přehozená přes opěradlo židle v kuchyni. Tu už jsem si nemohla vysvětlit tak snadno. Zelenou nenosím často, ale tahle barva mi kdysi slušela. Aspoň mi to říkal bývalý přítel. Najednou jsem na něj myslela, což mě naštvalo.
Prohledala jsem účtenky. Bankovní aplikaci. Skříň. Nic.
Ten večer jsem skoro nespala.
Dveře byly zamčené. Okna taky. Zámek nevypadal poškozeně. Klíče měli jen já a máma, ale ta by mi nikdy nenosila do bytu tajemné šály jako nějaká venkovská čarodějnice. Navíc byla po operaci kolene a sotva došla do obchodu.
Začala jsem si všechno fotit. Hrnek. Hřeben. Šálu. Později malou brož ve tvaru ptáka, kterou jsem našla v misce na chodbě. Pak rtěnku v odstínu, který jsem kdysi používala a přestala, protože mi připadal moc výrazný.
A pak zápisník.
Ležel na nočním stolku.
To už jsem seděla na posteli dobrých deset minut, než jsem se ho dotkla. Byl béžový, obyčejný, zavřený gumičkou. Na první straně nebylo jméno. Jen věta napsaná tužkou.
„Konečně si všímáš.“
Myslím, že jsem tehdy poprvé opravdu dostala strach. Ne ten filmový, kdy člověk křičí. Spíš takový těžký. Tichý. Sedí vám na hrudi a nedovolí se pořádně nadechnout.
Volala jsem policii? Ne. A dnes si říkám, že jsem měla. Jenže co bych řekla? Dobrý den, někdo mi nosí do bytu věci, které vypadají, jako bych si je koupila já? Dobrý den, našla jsem zápisník s divnou větou, ale zámek je v pořádku?
Znělo to šíleně už v mojí hlavě.
Tak jsem udělala něco praktičtějšího. Koupila jsem malou kameru.
Nejhorší nebylo to, co kamera zachytila
Postavila jsem ji do knihovny proti chodbě. Aplikaci jsem si nastavila v telefonu a celý den v práci ji kontrolovala tak často, až se mě kolegyně zeptala, jestli čekám zásilku.
Nečekala jsem zásilku.
Čekala jsem důkaz, že nejsem blázen.
První noc nic. Druhou taky. Třetí jsem se vzbudila ve 3:12. Nevím proč. V bytě bylo ticho, jen lednice občas cvakla. Sáhla jsem po telefonu a otevřela záznam z kamery.
Nejdřív jsem viděla jen chodbu.
Pak se v obraze objevila žena.
Stála zády ke kameře. Měla moje pyžamo. Moje vlasy, rozcuchané stejně jako já po probuzení. Šla pomalu ke dveřím, otevřela skříňku v předsíni a vytáhla z ní plátěnou tašku. Pak zmizela ze záběru směrem ke kuchyni.
Ztuhla jsem pod peřinou.
Protože ta žena jsem byla já.
Nebo aspoň vypadala jako já.
Ráno jsem našla na stole nový předmět. Starý skleněný knoflík. Ležel vedle zápisníku, který jsem přísahala, že jsem večer zavřela do šuplíku. V zápisníku přibyla další věta.
„Nenosit to domů nepomohlo. Tak jsem začala nosit domů sebe.“
Seděla jsem u stolu a najednou mi začaly naskakovat útržky. Obchod s použitým oblečením, kolem kterého chodím z práce. Výloha. Zelená šála. Hrnek v levném bazaru. Ruka, moje ruka, jak ho pokládá do tašky. Noční cesta po bytě. Bosé nohy na studené podlaze.
Ne celé vzpomínky. Jen kousky.
Od té doby mám strach usnout.
Kameru jsem nevypnula. Zápisník jsem nevyhodila. Každé ráno kontroluju byt a hledám, co přibylo. Někdy nic. Někdy drobnost. Sponka. Starý pohled. Parfém, který voní jako moje dětství, i když nevím proč.
Nejhorší na tom není, že by ke mně někdo chodil.
Nejhorší je, že možná nikdo cizí nepřichází.
A že ty věci nejsou cizí.
Jen já si už nepamatuju, odkud ve mně jsou.
