Článek
Od dětství jsem cítila, že mi něco nesedí
Jmenuju se Veronika a lidé mě celý život automaticky vnímali jako holku. Podle jména, oblečení, hlasu, všeho, co se od člověka čeká dřív, než vůbec dostane možnost něco říct.
Jenže já se jako holka nikdy necítila úplně přirozeně.
Nešlo o to, že bych nesnášela šaty nebo chtěla být kluk. Nechtěla jsem vyměnit jednu škatulku za druhou. Jen mi od malička vadilo, že si lidé myslí, že o mně vědí všechno jen podle toho, jak vypadám.
Když mi někdo řekl, že jsem „správná ženská“, necítila jsem radost. Spíš zvláštní nepohodlí. Jako bych hrála roli, která mi byla přidělená, ale nikdo se mě nezeptal, jestli ji chci.
Dlouho jsem si myslela, že je to jen nejistota. Že až dospěju, všechno se srovná. Že jednou potkám správného člověka, najdu si správnou práci, začnu se oblékat správným způsobem a konečně budu vědět, kdo jsem.
Jenže čím víc jsem se snažila zapadnout, tím víc jsem měla pocit, že se sama sobě vzdaluju.
Ve škole jsem se snažila chovat tak, aby mě nikdo neřešil. Nechtěla jsem být moc nápadná, moc tichá, moc klučičí ani moc ženská. Chtěla jsem hlavně, aby se mě lidé přestali ptát, proč jsem jiná.
Ale ono se před sebou nedá utéct tak snadno.
Nechci být věc. Jen se nevejdu do běžných slov
Ve dvaceti přišel moment, kdy jsem narazila na vyprávění lidí, kteří se také necítili jako muž ani žena. Poprvé jsem četla jejich slova a neměla jsem pocit, že jde o něco cizího nebo podivného.
Naopak. Některé věty mi připadaly, jako by je někdo napsal přímo ze mě.
Najednou jsem pochopila, že nemusím celý život dokazovat, jestli jsem dost ženská nebo dost mužská. Že existují lidé, kteří se prostě nevejdou do těchto dvou možností. A že i jejich prožívání má právo existovat bez vysvětlování.
Občas o sobě ze zmatku řeknu, že jsem „prostě to“. Ne proto, že bych chtěla být věc. Právě naopak. Je to jen nešikovný způsob, jak říct, že mi žádné běžné označení úplně nesedí.
Jsem člověk. Mám svoje nálady, sny, vztahy, strach i radost. Jen nechci, aby se všechno, co jsem, zúžilo na to, jestli mě někdo zařadí mezi ženy, nebo muže.
Čeština mi to někdy komplikuje. Je plná rodových koncovek a člověk má pocit, že se musí rozhodovat v každé druhé větě. Některé dny mi nevadí, když o mně lidé mluví v ženském rodě. Jindy mě to píchne tak silně, že bych nejradši zmizela.
Ne proto, že by mě někdo chtěl ranit. Jen proto, že ve mně pořád zůstává otázka, kterou jsem dlouho neuměla vyslovit: Proč musí mít každý potřebu mě pojmenovat dřív, než mě opravdu pozná?
Nejtěžší nebylo pochopit sebe, ale říct to ostatním
Když jsem to poprvé řekla kamarádce, bála jsem se, že se mi vysměje. Místo toho chvíli mlčela a pak se zeptala, jak mi má říkat, aby mi bylo dobře.
Ta jednoduchá otázka mě skoro rozbrečela.
Ne proto, že by tím všechno vyřešila. Ale protože jsem poprvé cítila, že mě někdo nebere jako problém, který je potřeba opravit. Jen jako člověka, který se snaží pochopit sám sebe.
S rodinou to bylo těžší. Máma nejdřív řekla, že jsem moc mladá a že podobné věci přijdou lidem do hlavy z internetu. Táta se ptal, proč si nemůžu prostě žít normálně a nekomplikovat si život.
To bolelo. Hlavně proto, že já si život nekomplikuju schválně. Naopak. Celé roky jsem se snažila být co nejjednodušší, co nejméně viditelná, co nejvíc podle očekávání druhých.
Teď se jen učím přestat se za sebe omlouvat.
Nevím, jestli už mám všechny odpovědi. Možná je ani nikdy mít nebudu. Možná se moje slova časem změní a najdu označení, které mi bude sedět lépe. Ale už nechci předstírat jistotu jen proto, aby byli ostatní klidní.
Ve dvaceti jsem neobjevila novou verzi sebe sama.
Jen jsem konečně přestala zavírat oči před tím, kým jsem byla celou dobu.
A poprvé mám pocit, že nemusím být ani žena, ani muž, abych měla právo být sama sebou.
