Článek
Konečně se žena po čase uvolila, vždyť i muži po padesátce mají své dny!
Netroufám si hádat, kterou tělní částí jsem v tu chvíli myslel, ale mozek to rozhodně nebyl. Jinak bych nepřehlédl poplašené oční varování, které ke mně z ložnice manželka vysílala. V otevřených dveřích jsem proto zákonitě zakopl o syna sklánějícího se nad rozebraným prahem. Práce mu zřejmě nešla příliš od ruky, protože klel jako hrubě nevychovaný pižmoň. Já ztlumil pád do ukázkového telemarku a poté se valivým stredlem dostal na postel. Oblékl jsem pyžamo a ostrým hlasem vyzval juniora k opuštění místnosti. (Žena se zrovna pod peřinou pokoušela vsoukat do noční košilky; vidouc marnost svého snažení, rezignovaně zavřela oči a raději předstírala spánek.) Syn odpověděl, že když už práh poničil (přesněji utrhl jednu z kovových hran – poznámka autora), hned jej dá do pořádku. V duchu jsem ocenil jeho přiznání i snahu o nápravu, ale vzhledem k okolnostem jsem na něj chlapsky mrknul řka, že bych rád cosi probral s maminkou. Mladistvou tváří prolétl nevěřícný údiv a pak zazněla otázka, proč si z něho utahuji. Ujistil jsem potomka, že se mýlí, ještě zkoprnělého vytlačil do kuchyně a rezolutně zavřel dveře.
No konečně! Láskyplná otočka v manželčině směru, vlahý pohled přivřených očí, ústa romanticky našpulena a … A nic. Teď už spánek nepředstírala. Spala. A když spí, nevzbudím ji. Vzbudím-li přec, hned zas usne. Marnost nad marnost.
Nešťasten a zhrzen zhasl jsem lampičku, vyzunknul odpovídající množství vysokoprocentního alkoholu a posléze dodal plicím takový příděl nikotinu, že chuděry lapají po dechu ještě dnes.
Tak možná jindy. Až opravím práh. Až nebude chladno. Až nezaujme televizní program. Až se bude chtít… Až jednou…
