Článek
Vánoční svátky. Klid a mír. Výběr převeliký, kurýři doručí objednané zboží až do domu a ze Strakovy akademie byly vyslány příslušné signály. Adventní čas by měl sloužit ke klidnému rozjímání a dobrému zažívání. Nerozjímám, nezažívám. Patřím k těm, kteří si bezproblémový život nedovedou vlastně ani představit. Neustále přemýšlím, přesvědčuji, řeším. Zejména tehdy, není-li podle mého.
Třeba stromeček. Přírodní? Umělý? Tam, kde manželka cítila vůni jehličí a pryskyřice, já dumal o olepených prstech a propíchaných dlaních. Neuspěl jsem ani s poukazem na několikaleté využití umělé jedličky. „No právě, pořád stejný stromek, není to hloupé?“ spláchla můj argument. Další debata nenásledovala. Ne, že bych se nesnažil, ale manželka nasadila pokerovou tvář egyptské sfingy a na mé podněty přestala reagovat. Dílčího úspěchu jsem dosáhl alespoň v tom, že byla ochotna navštívit obchodní dům, který nabízel obě stromkové varianty. V duchu jsem zajásal, že věc není ještě ztracena, že naděje umírá poslední. Ach, jak dětinské! Rozhodnuto už dávno bylo.
Ničeho netuše vstoupil jsem po pár dnech do obchodu a s naivitou hodnou batolete se pídil po umělých napodobeninách přírody. Ale pozor! Kdepak je má paní? Nevidím ji po boku, ni po druhém! Nečíhá za zády, nepřekáží vpředu! Kormidluji zpět. Na venkovním prostranství živě diskutuje s prodavačem vánočních stromků. Těch přírodních. Snažil jsem se připomenout, že ještě nebyla posouzena kvalitu stromů umělých, ale další pohled sfingy jasně naznačil, že mé názory jsou pokládány za výstřední až pošetilé, ale hlavně za zcela nedůležité. Uvědomil jsem si, že od začátku existovalo jen jedno řešení, vše ostatní bylo jen taktickým tanečkem rodinné diplomatky. Rezignovaně jsem svěsil ramena a poslušně zaplatil.
Stále dumám, kterak manželce vymluvit direktivní styl řízení, ale prozatím marně. A že se občas tváří nezúčastněně, téměř jako sfinga? Proč ne; taky jsem mohl mít doma Medusu!
