Naděje pro lidstvo

Jarouškovi připadali dospělí praštění, moc je nechápal.

V Komíně slyšel o lecjakém podivínovi. O tom, co byl přesvědčený, že mu roste třetí oko pod lopatkou. O paní, která každé září slavnostně přesazovala ruměnice od lípy u kostela na hřbitov. Po jedné. Děda mu vyprávěl o polochromém muži s anémií, který se v Komíně přiženil do rodiny zahradníka vedle kostela. K tchánovi byl nemocný zeť jako máslo. Říkal mu tatíčku. Tchán ho častoval nejhoršími nadávkami a bil holí. V hospodě se tchán chlubil, že zeti vrazil do ruky motyku a v dešti ho poslal okopávat na pole. Prý se má vrátit, až motyku obrousí po násadu. Zeť nikdy ani necekl. A pak umřel. Inu každý jsme nějaký. Ale o Raflovi mluvili všichni jiným hlasem. Smáli se, aby to nevypadalo, že se bojí. Tento rok komunisté na Výstavišti ukazovali sovětští vědci sílu telekineze. Nina Kulagina dokáže prý zastavit srdce člověka silou mysli. Parapsychologie, síla mysli sovětských lidí, je ukázkou toho, co v budoucnu dokážou. Ovládání předmětů na dálku. Ovládání mysli lidí na dálku. Ovládání všech lidí na dálku. Je vidět jak revolučně sovětská věda postupuje. Komínskej Rafl neohýbá lžičky intelektem, řeknete. Žije v noci, zjistili Komíňáci. Kdyby ale věděli, co Rafl vozí do Komína. Přímo z bystrckého hřbitova. Ten tehdy rušili a vykopávaly se tam ostatky.

„Pane Rafl… není to naše stará ždímačka?“ zeptal se Jaroušek nejistě. Stál na štěrkovém chodníku před Raflovic domem, kudy pravidelně procházejí průvody k památníku rudoarmějců a zíral do trávy před domem, kde stála válcovitá ždímačka jako zahradní ozdoba. Jenže v otvoru na prádlo byl nacpaný hrnec. Rafl se ani neotočil.

„No tebe sem nečekal. Nebezpečí ale zjevně číhá všude,“ odpověděl Rafl. Jaroušek udělal krok blíž a okamžitě ho obklíčila celá smečka Raflových psů. Šest kusů v různém stádiu rozkladu. Jaroušek se ale nebál. Dobře znal hlavně Raflovic dva vlčáky, kteří Raflům věčně utíkali. Zadávili sousedům v Komíně co se kde dalo. Co neuteklo. Pak se ale vlčáci vždycky v klidu vrátili dom. Nikomu nic neudělali. Kromě podávené drůbeže a potkanů, nedělali škodu. A Raflovi byli tolerantní. Psi do přírody přece patří.

„To je určitě naše ždímačka,“ konstatoval Jaroušek směleji. Démon Rafl se mu podíval do očí.

„Askolta ragaco… tohle je sporák,“ řekl Rafl s pohledem mistra, který se jej chystá učit velkému umění. „Můj nový sporák. Komprende?“

S očividnou hrdostí vytáhl z útrob ždímačky benzínový hořák NL28A výrobce Kovopodnik České Budějovice. Psi a Jaroušek se kolem něho semkli jako publikum na premiéře. Rafl několikrát zapumpoval pumpičkou na straně hořáku a škrtl sirkou. Otáčením kolečka nahoru oranžový plamen předpisově upravil na svištící modrý proud žhavého světla. Hořák zručně nainstaloval zpět do ždímačky. V otvoru pro vkládání prádla hlasitě svištěl a zářil modrý plamen jako raketový motor. Pak slavnostně posadil do otvoru hrnec, který se ušima přesně zachytil o okraj a jemně drnčel. „Na tom vařím.“ oznámil Rafl klidně. „Nélepší je vařit venku. Nenaděláš takové škody, když ti explodujó plněný papriky nebo shoří kynutý těsto.“ Jaroušek cítil teplo, šišlavě znějící plamen a vůni škvařící barvy. „Zde panstvo vidíte ždímačku Perla z Romo Fulnek v neocenitelné úpravě na sporák. Vy možná máte doma ještě uhlí a babka vaří na kamnech, Jaróšku. Ale já, já už dnes vařím jedině ve ždímačce,“ zvedl obočí nad jedním okem šalamounsky. Modrý plamen hlasitě syčel. Bylo cítit teplo a škvařící se barva. „Máme dvacátý století, už máme moderní dobu, né. Na polích se zelená jézédé a k nám dom přišla naša budoucnost. na tomhle vařím polívku já. Století atomu je tu,“ sáhnul zespodu do otvoru vyřezaného v plechu ždímačky, cosi cvaklo, plamen zasyčel a svištění a hučení jako na povel přestalo. Raketový motor zhasl. Šest Raflových psů se na Rafla tázavě podívalo. Co bude dál?

„Jednou by to mohlo pěkně vynášet,“ řekl významně Rafl a pyšně vystrčil horní ret. „A vaši už tu ždímačku nechtěli,“ dodal velkoryse. „Žijeme ve století vědy. Je tu století atomu! Počkej, až uvidíš muj protiatomové kryt. Tam se nemusíš bát ničeho,“ slíbil démon Rafl. „Ukážu ti všechno.“ Náhle se rozhlédl a ztišil hlas: „Radši půjdeme dovnitř. Ať nás venku nevidí Mafie. Nikdo tě nesledoval?“

„Pane Rafl… vy jste pracoval u nás ve škole?“

„To byla vaša škola? To jsem nevěděl, čí je,“ zarazil se Rafl. „Váš děda říkal, že má nějaké školy. Zavolal mě tam ředitel kvůli vodovodu. Dneska jsem vás zachránil,“ oznámil Rafl věcně. „Ale nevím, jestli tam ještě přindu. Tvůj ředitel se na mě tak divně díval. Nevím, co si mám myslet.“ Faktem je, že Jaroušova škola neměla takové problémy, aby v nich žáci přímo topili. Rozhodně ne předtím, než začal Rafl opravovat záchody. „Já myslím Jaroušku, že váš ředitel je tak nějak divnej. Řekl, že s prací je spokojený. A dodal, že prej příště nemám do školy chodit nahatej. Ale já jsem nebyl nahatej! Co má? Měl jsem přece plavky!“ odmítl Rafl. Byl krásný horký den a Rafl přišel prostě opravovat vodovod do školy v běžných plavkách používaných plavci při závodech. V elastických plavkách kryjících nejvíce zásadní zadní část intimní partie. V moderních vietnamkách, s dráty a hadicemi omotanými okolo svalnaté hrudi i ramen a s francouzákem v ruce. A v plavecké čepici. To se přece hodí, když voda začne stříkat všude. Co je na tom špatného, přijít do práce v předvídavě vhodném oděvu, kdyby náhodou voda stříkala okolo. A opravdu. V celém přízemí pršelo. „Už jsem dělal i na nebezpečnějších místech než ve škole. V zemědělství. Když jsem dělal traktoristu, oral jsem na poli a do traktoru uhodil blesk. Říkali mi, že se to nikdy nemůže stát. Když to bylo už podruhý, vypadla mi na zem plomba,“ postěžoval si.

„Říkali mi, že mě odvezla sanita. Ale nevím proč. Když jsem se ve špitále probudil, doktor mi napsal, že su fyzicky úplně v pořádku. Dodneška to vysvědčení ukazuju, když někdo říká, že asi nésu zdravé.“

Jaroušek obdivně polkl. „Vy ste dělal i traktoristu?“

„Jéje kluku, já toho už dělal. Jéje. Hromadu. Franta Rámus z Rusáku řiká, že sem se ale zatím ještě v ničem nenašel. Jezdil jsem s náklaďákem pro Elektro. Dělal jsem závozníka. Ale řidič couval jak slepé. Narazil vzadu nešikovně do patníku. On ho prý neviděl. Televizory, co měl naložený, ty mu popadaly a rozbily se. Tak se přece dívám, chlape, né, říkám mu hned. Tak se přece dívám. Nechtěl jsem mu nadávat, volovi. No ale on to, sviňa, chtěl svést na závozníka. Mě to zezačátku nevadilo. Než jsem zjistil, že závozník su já. Pré sem ukazoval ženským svaly a jemu jsem neukázal,“ odplivl si. Jarouš ho úplně chápal. „Proto prý naboural. Že jsem mu neukázal. Měl si říct, né. Copak by mě ubylo, ukázat mu svaly? Ale takový už ti mám neštěstí na lidi.“

„Většinu zaměstnání sem dělal půl roku. To je taková zkušební lhůta. Chtěl jsem dělat pohřebáka, jako tvůj děda. Ale nechcou mě tam. Pré kvůli těm mrtvém,“ zamračil se Rafl. „Výmluvy. Na mně by si ti mrtví nemohli stěžovat, řikal jsem hned. Oni se ale pré ve skutečnosti ve firmě báli, že bych si tu prácu moc bral. Že bych si tu prácu bral dom. Pré jim ten pohřební podnik zaměstnanci rozkrádají. Asi si říkají, že každá ruka dobrá, žejo?“

Jaroušek o Raflovi věděl, že je oficiálně instalatér. Neoficiálně byl geniální vynálezce antigraviplánu. „Pane Rafl, slyšel jste o vynálezci lodního šroubu Josefu Resselovi? Vite, že je vám podobný? Budete navrtávat vodu na přehradě?“ ptali se lidé. „Samozřejmě. Vy to asi už víte. To byla naša přízeň. Přes tatu,“ potvrdil tehdy sousedům chladně příbuzenství Damian Rafl. „Ale on byl strejda Pepek prej tak trochu na palicu. Vite jak,“ mávnul rukou před čelem. „Slyšeli jste o doktorovi Oetkerovi? Ten ho pré léčil. Věřili byste tomu?“

„Nedávno jsme vás pozorovali, jak opravujete motorku,“ říká Jaroušek. Odbila půlnoc A kluci slyšeli divný rachot přímo pod okny své ložnice. Někdo zkoušel startovat motocykl. Otevřeli okna, aby se podívali, kdo to je. Byl to on. Damian Rafl. Muž noci. Ale nedařilo se mu. Démon Rafl usilovně vyhrožoval červené motorce Jawa 250 typ 353. Obklopený psíky ji zkoušel vytrvale nastartovat našlápnutím. Jenom to párkrát šťuklo s černým dýmem a nic. Dal stroji hlasitě několik úplně posledních vážných ultimát, ale přísnost nezabrala. Tak s hlasitým pfu, pfu, pfu, pfu, pfu, zkoušel motor stroje rozjet na zařazenou rychlost. Když motorku Rafl roztlačil z kopečka, psi, jak polehávali okolo, tak se rozběhli s ním. „Povedlo se vám ji opravit?“

„Poď dál. Nezouvej se,“ pokynul bohorovně bosý Rafl. Jaroušek a smečka deseti psů vešli z průjezdu do místnosti. Do domu. Tři psi ale vzápětí zase prošli zpět ven zdí. Skrze otvory. Jaroušek zůstal jako u vytržení, protože pokud považoval pana Rafla za trochu neobvyklou komínskou postavičku, toto nečekal. Je třeba zdůraznit, že vešli do místnosti. Protože ta místnost neměla strop a částečně ani střechu. Střechou z pálených křidlic bylo místy možné vidět oblohu. Jaroušek stál, jako by přemýšlel, jestli opravdu vešel do místnosti, nebo do něčeho, co se teprve rozhoduje, čím bude. Domem procházely široké trubky. Sousedi si toho museli všimnout. Popisovali totiž, že Rafl má horkovzdušné topení jako na Pernštejně. Trubkami by opravdu mohl procházet teplý vzduch domem a mohl dům ohřívat. Po připojení trubek na chladící okruh jaderného reaktoru. Hodí se dodat, že místnost neměla nejen strop, ale ani podlahu. Podlaha byla vytrhaná na hliněnou zem, na které bylo ohniště a stan.

„Hezká motorka,“ pochválil Jarouš stroj pověšený ze stropu jak lustr.

„To je ona. Tady jsem si ju dal na ozdobu,“ pochlubil se Rafl svým psícyklem. „Až pudu do důchodu, tak si tu všecko udělám na fajnovo,“ rozhodil Rafl rukama.

Stroje a psy Rafl respektoval. Jednomu velkýmu černýmu psu říkal Lord Baskervil. Zkráceně Lord. Jedna paní z nových baráků mu ale Lorda ukradla, když byl pes na samostatné procházce. Že je už její a Rafl má psů moc a ona žádnýho. Rafl se hádal, ale s ženskou se rvát nechtěl. Psa už nedostal. Na Mafii se ale Rafl připravil.

„Pane Rafl, proč máte za vratama vykopanou tu hlubokou díru?“ Podíval se do jámy hluboké a dlouhé jako hrob. „Jakou?“ díval se Rafl na opačnou stranu. „Tady nic není.“

„Tady tuhle,“ ukázal Jaroušek na díru rovnou za dveřmi. „Ne-é. Tady není díra, je tu přeci podlážka.“

„Je tady díra,“ ukazuje Jaroušek. „Hledáte za dveřma vodu? Nebo poklad?“ hádal.

„Éeeh. Nejseš hloupej. Já ti řeknu na co to je, ale nesmíš to nikomu říct. Přísahej,“ zvážněl Rafl.

„Přísahám,“ zvedl dva prsty Jaroušek.

„To je na Mafii,“ prohlásil Rafl a poškrábal se, nejspíš s pochybami, zda o tom měl mluvit, pod slamáčkem. „Je to moje tajná past. Na noc oddělám podlážku a když sem noci budou chtít vtrhnout mafiáni, tak spadnou do díry. A zabijou se. Finito,“ ukázal na třímetrovou díru hned za vraty. Vrata určitě taky sloužila jako nějaká důmyslná léčka. Křídla vrat nebyly zapraveny do zdi, byly opřeny o futra. V průchodu do průjezdu a zajištěny dvěma klínky, jako někde na stavbě, než bude dokončena. Nesmím se dívat moc upřeně, jinak určitě spadnou, řeknete si hned. V křídlech vrat byly tři díry se třema řetězama a třemi visacími zámky. A bylo možné vidět jak každý večer Rafl vrata pečlivě třikrát zamyká. To ale nebyla jediná zajímavost. na vratech byla černou barvou vyvedena malba velké černé ruky a velký nápis MAFIE!!! přes celá vrata. Jeho dílo bylo varovným poselstvím Mafii. Znamení černé ruky, dvoumetrový nápis, ty dekorace nemohly uniknout pozornosti Komíňáků. Vědí to. Rafl je proti Mafii. A Mafie to ví. Mafii ale Rafl čeká. Mafie to ví, má své lidi všude. Je to Mafie.

„Vy jste říkal, že máte antigraviplán? Co to je?“ zeptal se Jaroušek a podíval se do zaprášených oken. Rafl, když se přistěhoval, vyměnil okna. Místo starých oken, kterými dřív dovnitř foukal studený průvan, on sám zazdil krásná velká okna. Pan Rafl naprosto profesionálně odvedl zednickou práci. Nová okna byla podle nejmodernějšího vzoru. Dvojitá. Před okna totiž zvenku usadil do zdi ještě velké vitríny jako bývají v obchodech. Takže okny už netáhlo. Všichni o tom teď mluví. Geniální. Jen se okna nedala kvůli těm vitrínám otvírat. Prostě velice moderní věc. Rafl nakukuje oknem do ulice.

„Už jsou tady. Schové se! Mafie nás sleduje,“ přikrčil se Rafl. Když Jarouška Rafl pozval, že mu ukáže něco, co ještě neviděl, myslel si asi, že mu chce ukázat třeba sbírku pivních tácků. Police v místnosti vypadaly obyčejně. Až na to, že byly do půlky plné kamenů. Všechny pečlivě očíslované a s popiskem „pokus ještě neproběhl“ nebo „možná to bylo ono“. Jeden kámen měl popisek „neotvírat, dokud nebude tma“. Jeden byl zabalený do staré ponožky, jako by potřeboval soukromí. „To je antigraviplán,“ ukázal Rafl na válec s trubkami a něčím, co připomínalo vysavač.

„Aha,“ řekl Jaroušek, kterému to očividně dávalo smysl. „Tohle je třetí pokus,“ ukázal Rafl prstem na strop. Který tam nebyl. „Je to prosté fyziky,“ dodal, což Jarouška vyděsilo. „Su na nedělu pozvané na oběd, abych to rozebral s vědcem, co staví motor na vodu. Chce, abych mu ukázal můj lítací stroj. Že do něj dá svůj motor. Já mu ale moc nevěřím.“

„Tady spíte?“ Jaroušek ukázal na plátěný stan v rohu místnosti.

„Né. Nikdy. To je pro psy,“ popřel Rafl a odvrátil pohled od stanu. „Nikdy. Někdy tam ale spávám. Se psama. V zimě,“ připustil Rafl. „Když nasněžilo, tak jsem si v ložnici postavil i iglů. Většinou ale spím ve vaně.“

„Proč ve vaně?“ nechápal Jaroušek.

„Kvůli bezpečnosti. Kvůli Mafii,“ vysvětlil jasně Rafl. „Vana je neprůstřelná. A nespadneš. Z postele jo.“ ujistil Jarouše se stínem pochybností Rafl.

„Nebojíte se, že ve vaně usnete a utopíte se?“

„Bojím. Dost se bojím. Protože …já su neplavec,“ přiznal Rafl. „Jenom blbec se nebojí. To si zapamatuj, kapiši?“ řekl moudře. „Ale do vany mi toho nikdy moc nenapršelo.“

„Co jsem se nastěhoval, tak mám odpojenou vodu i elektriku.“ vysvětlil Rafl. „Kvůlivá Mafii, protože mě sleduje. A chcu žít podle přírody. Nebyt na nikom závislé. Žít přirozeně. Podle toho, jak to Pámbu chtěl. Bez dluhů. Svobodné. Samostatné. Lidi moc zpohodlněli, ale aj zdivočeli. Jde to všecko od desíti k pěti. Já su poslední nositel civilizace,“ řekl a zarazil se. „Neslyšels nic?“ V rohu Jaroušek uviděl dřevěnou skříň. Připomínku vybavení pokoje. „To je ta skříň?“ zeptal se Jaroušek. Rafl přikývl. Jaroušek se díval, jakoby ještě nikdy neviděl skříň, ve které někdo umřel.

Julie Mašková bylo světlovlasé děvče z Komína. Byla jako někdo, kdo zapomněl, že má chodit po zemi. Ona se spíš jen tak vznášela, i když nohama šoupala naprosto poctivě. Její mysl nikdy nebyla na rozdíl od nás ostatních tak zcela připoutána k této planetě. Jarouškova babička říkala, že má promoucnicu. Myslela tím padoucnici. Blonďatá Julina chodila prostovlasá, rozverná, bublající smíchem a divoká nápady. Připomínala sluníčko. Bylo to určitě i vlasy trčícími v chumáčcích do stran. Úsměvem, kterým roztržitě pozorovala okolí. Nebyla hloupá, ale většina z toho co trápí všechny ostatní, se jí vůbec netýkala. Když se dívala na pole, na oblaka nad sebou, dokázala se rozesmát bez příčiny. Někdy sebou škubla a bylo na ní vidět, že je nejistá a překvapená. Co s ní? Děvčata, která neměla moc šancí si najít partnera nebo je představa manželství děsila, odcházela i po válce do kláštera. Někdy proto, aby je rodiče nemuseli živit. Smyslem Julčina života se neměl stát pokorný manželský vztah s Ježíšem. Její první manžel se oběsil. Jejím osudem se nakonec stal Eskymo Rafl. Bledolící vynálezce, motocyklista se psím spřežením.

Julinu Jaroušek občas vídával. Vídal ji, jak v létě vždycky jezdili s Raflem na Přehradu. do Brněnské přehrady vedou všechny kanalizace z chat a rekreačních středisek na přehradě, ale i kanály všech vesnic a městeček po dlouhém toku Svratky nad Brnem. Všechno co spláchnete do kanálu. A odpad z Rožínky. V Brněnské přehradě se v tom všem můžete koupat. Z Přehrady navíc má Brno kvalitní chlorovanou pitnou vodu. Každou sobotu, když na hladině přehrady svítilo sluníčko, bylo vidět na březích nejen slunící a koupající se Brňáky, ale i Rafla. A Julinu. Julina a Rafl tu vodu, která byla cítit rybami, řasami a bahnem nepili, ale i tak si dovedli užívat života plnými doušky. Jaroušek si pamatoval jejich trojkolovou motorku Jawu. Prostě rikšu naloženou špinavým prádlem tak vrchovatě, že to porušovalo i fyzikální zákony. Vídal Julinu, která byla řemenem přivázaná vzadu na hromadě prádla. Jednou nebo dvakrát je zdvořile zastavila Veřejná bezpečnost. Soudruzi příslušníci se zajímali, proč veze Rafl na hromadě povlečení svázanou ženu. Julina se na ně široce usmívala, přestože se jí provazy pevně zařezávaly do opálené kůže. Takže příslušníci usoudili, že to nebude případ únosu, nýbrž něčeho, čeho se nechtěli účastnit. Navíc, byli ve službě.

Rafl prostě hodně dbal o bezpečnost a komfort Juliny během cesty. Julina seděla nahoře, přivázaná řemenem, aby se neopakoval incident, kdy jí ztratil u lomu a zjistil to až u přehradní hráze. Když přijeli Raflovi na Přehradu, obvykle se rozložili na břehu a začali prát špinavé povlečení. Když vyprali, prádlo rovnou na slunci usušili mezi stromy. Prali za pár korun i pro sousedy. Prali rádi. Rozvěšovali ho mezi stromy, jako by to byly svatební závoje. Všechno ve slunečním jasu, všechno v tom zvláštním duhovém světle, které kolem nich zářilo, když byli spolu. „Já o tom nechcu mluvit,“ odmítl sklesle komínský démon. „Nechcu.“

„Dobře. To neva,“ řekl Jaroušek. Bylo ticho. Rafl stál opřený zády o stěnu a koukal na skříň. Jaroušek pozoroval trubky. Jak se klikatě vinou celým domem. Nemluvili tedy. O tom. Bledý Rafl stál a mnul si nos. Mlčeli. Nechali to být.

„Tohle jsou nafťáky? Kamna na naftu?“ zeptal se Jaroušek.

„Bylo to někdy v listopadu,“ řekl Rafl a posmrkl.

“ V půlce listopadu. Já jsem nanosil vodu od pumpy na Rusáku. Julinu sem okoupal ve vaně a dal jsem ju usušit tady do skříně. Aby jí tam bylo teplo, než uschne. Jako vždycky. Ale hrozně mě pak večer chytly záda. Tak jsem se šel projít, aby mě přestaly bolet. Ráno mi pak policajti řekli, že jsem provolával v noci slávu prezidentovi. Já moc nepiju,“ ujišťoval. „Měl jsem necelou flašku kmínky. A Hanácké. Zelenou. Výčepku. Nic víc. Bolely mě záda,“ krčil rameny. „Policajti chtěli, abych od doktora přinesl doklad na ty záda. No tak jsem se ráno zabalil do třech čistých prostěradel a šel k doktorovi se zádama. Abych donesl policajtum doklad. Udělat jim radost. Pak jsem došel dom. A šel se podívat do skříně. Julča tam byla čisťunká a suchá. Jen dvoubarevná. Bílá a fialová. Jak bez krve. Tak sem šel zpátky na policajty. Přišli Julču do skříně vyslýchat, jestli je opravdu tak mrtvá,“ řekl. „Zkontrolujeme topení. V zimě tu bude teplo. Víš co je tohle? Naftová kamna Jas-50 typ T-2204. Trochu rozbitý. Teplé vzduch trubkama povede až na půdu,“ vysvětlil. „Vezmu měděnou rouru z karmy a naliju to tam,“ řekl a nalil naftu do trubičky, která vedla z plechovky od okurků postavené na kamnech dovnitř kamen. „A teď to tu podpálím. Drž to takhle,“ předal Jarouškovi konec trubičky a sklonil se a škrtal sirkama. Škrtl. Nic. Škrtl. A nic. Celou místnost plnil zápach nafty. Nesnesitelně. „Nechytá to. Zkusíme to znovu,“ rozhodl se. na zem se z kamen rozlévala až k dveřím páchnoucí kaluž paliva. „Co se bojíš? To není benzín,“ řekl rozechvělému Jarouškovi. „To bysme už plachtili nad barákem. Viš ty co? Předělám ty kamna na spalování vodíku.“

„To je vaše zahrádka?“ zeptal se Jaroušek dívaje se na svah. „Ticho! Slyší nás,“ rozhlíží se Rézl. „Udělali jsme si tu s Julinou skalku,“ šeptá. „V Bystrci rušili hřbitov. Tak jsme sem v noci vozili kameny. Abysme měli skalku jak ze žurnálu. Dalo to práce. Ale povedlo se,“ pochválil si zahradu připomínající nejvíc ze všeho hřbitov po zemětřesení. „Povedlo se,“ dívá se významně na Jarouše. „Povedlo se, že?“ Jarouš mlčel. Zahrada s náhrobními kameny různě poskládanými ve stráni by se hodily k Drákulově hradu. „Je to moc hezký? Je to až moc hezký, žejo?“ zeptal se Rafl znovu a v očích měl slzy. Proč?

„Je to tak hezký, až se to vůbec nedá vydržet,“ pochválil Jarouš. Lhal, nedalo se to objektivně srovnat ani s těmi hnusnými zahradami paláce Versailles. „To jsme dělali s Julinou. Vím kde je. Já za ní dojdu. Já dojdu. Já za tebou dojdu.“ opakoval zasekle a posmrkl. Pak se vzpamatoval.

Otevřel dveře sklepa. „Tohle je můj protiatomovej kryt. Podlaha sklepa je vydlážděná třema vrstvama plechovek od konzerv. To je nezbytný. Je to izolace kvůli radiaci,“ poučil Jarouška. „Tohle je časopis Květy, kvůlivá křížovce vzadu,“ zvedl časopis. „To abych neumřel nudó, když za dveřma bude jaderná apokalypsa. Já tady zatím budu luštit křížovku. A číst si kreslený vtipy. Tady to všechno přežiju. Sakra. Sakra. Nemám tu propisku,“ zjistil. „Po jaderné válce, až bude lidstvo vyhlazený, vyjdu z krytu a budu jediný šiřitel civilizace na planetě. Jediný nositel kultury,“ řekl natěšený Rafl. „Založím nový lidstvo. Já su poslední naděje pro lidstvo. Ale musím si sem donýst propisku. To by bylo v kopru. Šak přindi zas. Ukážu ti, jak se lítá antigraviplánem,“ otíral si šlapku nohy, protože do něčeho šlápl.

Několik dní na to ale už nikdo neotvíral. A pak jednou - nebyl vítr, jen takové to podivné ticho, které občas přichází, když se má stát něco, co později všichni popřou - byly u Raflova domu otevřená vrata. Uvnitř všechno rozházené. Jako kdyby se někdo snažil ve spěchu sbalit kufr, ale pak ho zase vyházel, když zjistil, že kufr nepotřebuje. Antigraviplán byl pryč. Zůstaly jen stopy v prachu, které vedly proti svahu a po třech metrech se prostě rozplynuly. Možná ale komínský démon jen šel za svou Julinou a nebyl nikdo, kdo by mu řekl, že to nejde. Jeho divný dům pak zmizel taky.

(úryvek z jiného delšího textu autora )