Článek
V nevelkém městečku Masagi bydlela rodina Velebínských. Magda a Milan měli dvě dospělé pětadvacetileté dcery- dvojčata Magdu a
Milenu. Venku bylo horké počasí a prudké sluneční paprsky sálaly nesnesitelné vedro. Rtuť na teploměru ukazovala až přes třicet stup-
ňů nad nulou.
Děvčata se spokojeně naobědvaly a připravily se k vodě. Nedaleko jejich domu leželo větší jezírko, kam se všichni chodívali v létě kou-
pat.
,,Magdo, už abychom tam byly, to slunce praží!"
,,Vydrž, už tam budeme."
,,Já už to nemohu vydržet, už aby ty vedra skončily."
,,Máš pravdu, ale aspoň se má člověk čím zchladit."
Za chvíli došly k jezeru. Bylo tam plno lidí. Většina jich byla ve vodě.
Magda a Milena si roztáhly deku, z tašky si vyndaly ručníky. Potom šly obě do vody.
,,To je paráda, Mileno, co?" ,,No jasně, je to krásně osvěžující, na sluníčku by člověk brzo padnul. Vzala jsi s sebou pití?"
,,Jo, vzala."
,,Půjdu se napít. Chceš taky Magdo?"
,,Půjdeme spolu a pak půjdeme znova do vody." ,,Tak fajn."
,,Mě by zajímalo, jak to tady vypadá večer, člověče, asi by to bylo tajůplný, co na to říkáš?" zeptala se Magda.
,,Nic, já bych na tvém místě, tak sem nepůjdu, bála bych se."
,,Čeho?" zeptá se Magda.
,,Ty to neslyšíš v televizi jak všude přepadávají a vraždí? Mám strach, že se ti něco stane, proboha, nechoď nikam! Já mám takové
tušení." ,,Člověk nikdy neví, Mileno možná máš pravdu. Já už tady byla sama několikrát, a nic se mi nestalo.
Mohly jsme si vzít něco na čtení, že?"
,,Asi jo, ale dnes budeme obě ponořený ve vodě, na sluníčku bychom mohly dostat úpal, nebo něco."
,,Příště si vzpomenu na nějakou zajímavou knížku." odvětí Magda.
,,Já mám ráda něco romantického, co asi dělá Pavel, já jsem ho dlouho neviděla. Nedávno mi řekl, že mi zavolá. Teď má šichty.
Vzpomněla jsem si na něj.
,,Je tu docela nuda, člověk se dívá kolem sebe a pozoruje lidi.
,,Vidíš tu někoho známého?" zeptá se Milena.
,,Občas sem chodívají." ,,To já vím."
Čas se schyloval k večeru a holky se ještě jednou smočily. Na obloze pluly červánky a zapadající slunce.
Děvčata si za chvilku sbalily věci a šly domů. Doma si je vybalily mokré a pověsily na šňůru. Večer si všichni opékali na grilu maso.
Na modré obloze svítily hvězdy a měsíc byl v úplňku.
Potom se odebrali do pokoje a šli spát.
Magda přemýšlela o tom, zda má jít k jezírku. Táhlo jí to tam. Spát se jí zatím nechtělo, tak se rozhodla, že se tam podívá. Ostatní
členové rodiny už spali.
Magda se oblékla, vzala si ručník a klíč od bytu. Cestou k jezeru se za sebou otáčela, jako by měla pocit, že jí někdo sleduje. Šla
rychleji. Byla v rozpacích. U jezírka si na trávu položila ručník a šla do vody. Cítila v sobě podivný zvláštní strach. Obklopovalo jí
docela strašidelné ticho, kromě šplouchání vody a její zrychlený dech.
Plavala co nejdál. Předpokládala, že má výdrž. Náhle doplavala k nebezpečnému místu. K mísu smrti. Najednou pocítila něco podiv-
ného, něco co jí vtahovalo pod vodu. Byla to podivná síla, s kterou se ještě nikdy nesetkala. Na tomto opuštěném místě se ocitla úplně
sama. Křičela z plných plic, ač jí to nebylo nic platné. Na hladinu už nevyplavala.
Druhý den tělo utonulé Magdy Velebínské našla místní policie. Na místo nálezu přijeli kriminálka, funebráci a sanita s lékařem.
Při zprávě, kterou Velebínským sdělila policie, že jejich dcera je po smrti, se paní Velebínská zhroutila. Byla odvezena na ambulanci,
kde dostala sedativa. Nemohla se z toho vzpamatovat.
Potápěči vylovili mrtvé tělo a lékař stanovil příčinu úmrtí- utonutím. Na místě činu technici konali svojí práci. Převlékli se do neoprenu
a jako potápěčský tým začali místo pod vodou prohledávat kousek po kousku. Přibližně přes pět metrů od břehu pod hladinou se
objevila podivná obrovitá vodní rostlina, podobná lidské ruce. Ta věc se tam pohybovala. Byla živá. Na svém obrovském zápěstí
měla napsáno žilnatým písmem: Pozor, nevstupovat! Jsem nebezpečná! Bude vás to stát život!
Muži kriminalisté si toho všimli. Všichni vyplavali na hladinu. Už jim bylo jasné, co způsobilo smrt mladé ženy.
,,Co s tím míníš udělat?" ,,Podívej se, nejprve sem dáme zákaz vstupu, potom musíme tu věc zničit!"
,,Samozřejmně, a ty víš jak?"
Po zjištění této věci se psalo o tom ve sdělovacích prostředcích. Když se to dověděli lidé v Masagi, dostali z toho strach. Nebylo vůbec
známo, jak ta živá věc jak je dlouho v hlubině jezera. Policisté uvažovali nad tím, že by na ono nebezpečné místo umístili nějakou trha-
vinu. Dny plynuly a zesnulá Magda Velebínská měla po týdnu úmrtí pohřeb.
Na pohřbu se sešlo hodně Magdiných známých, příbuzných a hlavně nejbližší členové rodiny- matka, otec a sestra Milena, kteří byli hod-
ně zdrceni nad ztrátou své nejbližší osoby.
Pohřeb trval přes hodinu a účastníci nestačily ždímat kapesníky od slz. Po obřadu se všichni rozešli a rozjeli domů. Manželé a jejich dce-
ra stále mysleli na Magdu, protože se s tím dlouho nemohli smířit.
Druhý den večer se šla Milena do koupelny umýt a vyčistit zuby. Podívala se do zrcadla a vykřikla. Omdlela a spadla na dlaždičkovou
zem. V zrcadle spatřila za sebou svojí mrtvou sestru Magdu. Poté když spustila výkřik, přízrak hned zmizel.
Rodiče byli doma a výkřik slyšeli. Matka Mileny se šla podívat za dcerou a zeptat se, co se jí stalo. Otevřela dveře a úlekem zařvala.
,,Mileno, co ti je, pomóóóc! Milane, pojď sem, Milena tu ležíííí,...... já nevím co jí je, zavolej doktora! Honem rychle!"..............
,,Jéžiši, ona omdlela, či co!" Milan zavolal rychle lékaře, který jí podal něco na zklidnění. Její rodiče si oddychli a Milena začala vyprávět
matce co viděla.
,,Mami, já myslela že je to jen sen, ale já jí viděla, věř mi!"
,,Koho jsi viděla Mileno?" ,,Přece naší Magdu."
,,Co to povídáš, vždyť je po smrti, nemáš halucinace, nebo co to s tebou je?"
,,Já se z toho stále nemohu vzpamatovat. Asi jsem blázen, mami."
,,To se ti zdálo, jak bys mohla vidět Magdu?" ,,Sama nevím. Ona potom hned zmizela jak duch."
,,Nenamlouvej si to a nemysli na to." Mileně to nechtěli rodiče věřit.
Další dny si Velebínští vyhýbají pohledu do zrcadla a zároveň upozornili na to policajti. Měli strach. Nechtěli jim to věřit, a mysleli si, že se snad pomátli ze smrti své dcery.
Po několika dnech Milan Velebínský vzal zrcadlo do rukou a rozbil ho na tisíce kousků. Střepy zametl a vyhodil do koše. Začaly ho prová-
zet divné myšlenky z minulých posledních dnů. Připadal si sám sobě divný. V bytě se sama rozsvítila všechna světla a střídavě zhasínala.
Venku bylo ošklivé počasí. Mraky se shromažďovaly a začala bouřka.
V bytě panoval strach a čekalo se jen na to, až ta bouřka přestane a Velebínští budou mít klid. Zanedlouho bouřka přestala a z oblaků
padal hustý déšť. Trošku vylézalo zapadající sluníčko a na modré obloze se vytvořila duha. Hodiny ubíhaly a celá rodina šla spát. V ran-
ních hodinách vidí paní sousedka, že vchodové dveře Velebínských jsou otevřeny. Sousedka do jejich domu nahlédne, vykřikne a uteče
domů zavolat z pevné linky celá roztřesená policii. Policajti za chvilku dorazí a kouknou se dovnitř do domu Velebínských. V té chvíli na
stejné místo parkují auta pohřebáci a lékař. Když vešli dovnitř, našli tam celou rodinu po smrti. Byli pořezaní od střepů, které byly vyho-
zeny do koše. Kriminalisté vše prohledali a vyfotili.
V kuchyni na stole ležel kus papíru, kde byl vzkaz:
Přišla jsem vás navštívit a zabít vás. Dostala jsem se do brány pekel, a vy se tam ocitnete se mnou. Jsem mrtvá, ale v podstatě živá. Vstala jsem z říše mrtvých a nadále se vracím do hrobu. Odpusťte mi, vaše dcera Magda.
Policajti si zprávu přečetli a vzali s sebou na služebnu. Pohřebáci odvezli mrtvá těla, policisté zapečetěli dům a do nebezpečného jezírka
pyrotechnici položili pod příkazem mužů zákona trhavinu, která zničila nebezpečnou rostlinu v podobě obrovské lidské ruky. Odpálili trha-
vinu, která tu nebezpečnou věc roztrhala na kousíčky, které se poté staly potravou pro ryby. Trhavina explodovala, vymrštila se nahoru,
z níž se vytvořila ohnivá koule. Ta se na moment zastavila a potom letěla do vzduchu neznámo kam, a zároveň splynula se slunečním
světlem zapadajícího slunce.
V Masagi si už lidé oddychli a policisté případ uzavřeli.
