Článek
Atilla se náhle ocitl na neznámém a pustém místě daleko od lidí. Cítil se jak odříznutý od světa.
Porozhlédl se a před ním se tyčila nevelká kaplička viktoriánského stylu.
Zjistil, že je v neznámých končinách úplně sám. Kolem něho se klenula krajina s keříky, hustými stromy, a pustou zelení.
Jediní tvorové co tu byli, byl on sám a létající rackové nad starou kapličkou s odprýskanými zdmi a rozbitými okny.
Jediný zvuk který slyšel, bylo zpívání ptáků, bzučící hmyz. Když naslouchal s nastraženýma ušima, zareagoval slabounké
šumění. Šumění pocházelo ze staré ponuré kapličky.
Atilla se rozhlížel na všechny strany, a rozhodoval se jak se dostat z neznámého místa ven. Zamyslel se a zařval do dálky:
,,Haló, je tu někdo na blízku?"
Všude panovalo ticho. Občas se zvedl vítr, který zašustil v korunách stromů. Čas se chýlil k večeru a obloha byla pokryta rudými
červánky. Obloha se sešeřila a Atilla zaslechl v dáli rachot jedoucího vlaku.
Krajina se ponořila do černé tmy.
On se rozhodl, že půjde směrem, kde slyšel jedoucí vlak. Prodíral se různými místy, kde vyrostlo plno porostů a hrboly. Cesta
vedla trochu do kopce a Atilla musel jít pomaleji.
Neubránil se tísnivému pocitu, který ho obklopoval. Přepadl ho už dříve. Pobrukoval si přitom oblíbenou písničku.
Nohy ho bolely a v dálce spatřil pohled na malé nádražíčko, k němuž došel.
Cítil se stále opuštěn. Doufal, že se dostane do obydlených míst. Na nádraží si sedl na lavičku a odpočíval. Nohy mu ztěžkly.
Byl unaven dlouhou cestou. Na chvíli zavřel oči a upadal do vidiny spánku.
Asi po půlhodině se probudil a vstal z lavičky. Došel ke dveřím nádražní haly a chtěl je otevřít. Byly zamčené. Protáhl se a udělal
pár kroků. Zastavil se.
Dva metry od něj se zjevil mlžný opar neurčitého tvaru a Atilla si jej zvědavě prohlížel.
Z hustého mlhavého oparu vystoupila postava a podávala mu kus papíru. Bylo to zlé znamení:
Vzkaz obsahoval tyto řádky:
,,Vstoupil jsi na prokleté místo! Už se odtud nikdy nedostaneš!
Mám tě v pasti, a živý odtud nevyjdeš!"
Průhledná postava se hned rozplynula. Atillu to překvapilo. Nebyl schopen vyslovit jediné slovo. Podlomily se mu nohy a zamrazilo
ho v zádech. Spadl na zem a chtěl vstát, aby mohl utéci.
Skočil o kousek dál a krajina se před ním začala měnit. Nacházel se v prostoru neproniknutelných stěn. Připadal si jako v labyrintu
nebo v jeskynních chodbách. Hledal cestu k východu. Vzal si do ruky mobil a vytáčel číslo tísňového volání. Nebyl zde signál a mobil
se mu po vytočení čísla vypínal z neznámých důvodů.
Toulal se neznámými chodbami kde nebylo úniku. Zmocnil se ho v mysli dosti tísnivý pocit, kterému se nedokázal ubránit. Klepaly se
mu ruce. Vydal ze svého hrdla přiškrcený úzkostlivý výkřik:
,,Haló pomóóóct!".......
Kolem něho proletěla neznámá proudící síla a nabírala stále větší intenzity. Atillovi bilo srdce jako zvon, a kromě toho slyšel i svůj zrych-
lený dech. Opustily ho síly, a on pocítil tlak za jeho zády, jako když ho něco vtahuje do sebe.
Ztratil vědomí a byl vtažen do brány pekel. Ležel na holé zemi ve studeném sklepení a nad ním stáli čtyři muži. Muži v dlouhých suta-
nách ho zvedli, nacpali do velké rakve, a uzavřeli víkem na zámek.
Zvednutou rakev nesli, a procházeli několik chodeb, asi deset metrů. Šli směrem k mohutnému velkému oknu. Když byli na místě, zas-
tavili se a muž stojící v popředí otočil dveřní kličkou a otevřel dveře dokořán.
Těžkou rakev spustili z okna do mořských hlubin. Muži se chvilku z okna dívali jak rakev pluje po vodě a potom se ponořila. Vlny jí uná-
šely neznámo kam.
V městečku Kelston byl tento příběh napsán do dějin a stovky let se o tomto případu dozvídali lidé z jeho okolí.
