Článek
Mám batole, bude mít téměř dva roky. Na kroužky jsem s ním chtěla chodit již třeba tak od půl roku, ale trvalo mi zhruba rok, než jsem se k tomu dokopala. Takže od ledna chodíme do jednoho kroužku u nás ve městě. Je to rodinné centrum, nabízí i kurzy pro dospělé jako třeba keramiku. Prvně jsme začali chodit do kroužku pro začínající chodce, protože to moje batole začalo chodit ještě než měl rok. Potom na kroužek pro děti od roku do tří let, lektorka se snaží lekci přizpůsobit této věkové kategorii.
Na začátku každé lekce si sedneme do kroužku, přivítáme se, pak se zvedneme a běžíme v kroužku, mezitím se zastavujeme a procvičujeme. Pak se posadíme, procvičíme, řekneme si básničku, někdy si zatancujeme. Někdy je kreativní tvoření, které nesnáším, i když je to po čase o něco lepší, protože třeba barvy byly všude možně (stůl, oblečení, já) než na daném výtvoru. To jsem se taky ponaučila v tom, že na tento kroužek svoje batole obleču v tom, co už si může zašpinit. Někdy je nějaké smyslové hraní, většinou opičí dráha. Na konci se zase všichni sejdeme do kroužku, rozloučíme se. A dětem se pouští ještě bublinky z bublifuku.
Někdo by si myslel, že je to socializace pro děti, ale vlastně bych řekla, že je to spíše socializace pro maminky. Potkají další maminky se stejně starými dětmi a mohou si povídat o svých problémech, zážitcích a tak. Nikdo je neukamenuje, když si budou stěžovat.
Do tohoto rodinného centra chodím ráda, dělají tam i různé samostatné lekce, sensory play, které se stalo velmi populární. Vlastně je zajímavé, jak se maminkách rozšiřují obzory v oblastech, o kterých ani netušily, že existují. Nikdy jsem netušila, že existují kavárny s herními koutky, různá dětská centra, dokud jsem neměla dítě. Možná jsem žila v naivní představě, že jsou jenom pískoviště a různá venkovní hřiště a přitom toho je spousta. Dokonce i v maloměstech, které se sotva dají nazvat městy, tak nyní vznikají kavárny s dětským koutkem, kuchyňkou a podobně. A to je jenom dobře.
Krom tohoto rodinného centra jsme chodili i na lekce playwisely. Zaujalo mě to, chtěli jsme to vyzkoušet, ale zjistila jsem, že je to pro nás pro náročné na pozornost. Možná se k tomu někdy vrátíme. Líbí se mi to, že je to vážně velmi individuální, ve skupině jsou max. 3 děti, učí se podle kartiček, je tam i sportovní cvičení a pak hraní. Postupně však přicházím na to, že je možná nejlepší dítě nechat si hrát samo a maximálně vytyčit hranice, pokud dítě dělá něco, co by ho ohrožovalo, nebo pokud by někoho ohrožovalo.
Zakončím tento příspěvek větou, kterou jsem kdysi četla v jedné knize o výchově dětí. Děti si nepořizujeme pro to, abychom si zajistili důstojné stáří, ale abychom si zpestřili život. Samozřejmě i zpestřili život těm dětem.
