Článek
Jsem maminkou téměř dvouletého dítěte. A párkrát do týdne jezdím veřejnou autobusovou dopravou, občas jezdím i vlakem, ale o tom napíšu zase jindy.
Nejbližší zastávku máme pár metrů od domu. Autobus zastaví většinou tak, že musím více nahnout kočárek, abych vůbec najela do autobusu, přitom by ale stačilo, aby autobus popojel přímo k označení zastávky. Ale ne. Naštěstí jsem si už zvykla, svaly jsem si posílila a zvládám to bez pomoci. Jenom se vždycky pousměji, proč jim to nedochází. Taky se občas poznají řidiči-závodníci, protože když jede řidič v klidu a nespěchá, tak zarýglovaný kočárek neposkočí, zůstane na místě. Pokud však řidič spěchá, tak najednou mám kočárek v zatáčce. A já si říkám, že takový řidič by nemohl jezdit s vajíčky.
Většina cestujících je v pohodě. I další maminky cestující se mnou jsou milé a příjemné, někdy posunu kočárek já, někdy ony. Nedávno se mi však stalo, že jedna maminka byla roztáhlá přes celý prostor a já jsem byla skoro u vchodu, takže jsem se bála, abychom náhodou náhodou nevypadli. Taky už se mi stalo, že jsem nastupovala jenom já s kočárkem, se mnou další tři lidé, mezi nimi i paní s dvěma nákupními taškami. A ta paní si musela sednout na to sedátko, kde stojím já s kočárkem a za mnou seděla ještě jedna paní na invalidním vozíčku. Vůbec jí nevadilo, že já se tam mačkám, i když ona si mohla sednout kdekoliv jinde.
Jinak autobusem cestuji ráda, je to pohodlné, většinou rychlé a vlastně i celkem levné a ekologické, protože autobusy u nás jezdí na zemní plyn.
