Článek
Hledím na bratra, jak z tváří stírá slzy,
co se z jeho očí proudem derou ven.
Nešťastný to pohled! Co bratříčka mrzí?
Co přivádí mraky na slunečný den?
Proč do jeho tváře nekonečné chmury
řežou vrásky které mladým nesluší?
Jaký strašný osud seslán mu byl z hůry?
Kterýmpak to lékem slzy usuší?
V tváři se bratříčku žal se studem míchá,
neboť jeho nářek překonává strast,
jenž není moc velká. Přesto jeho pýcha
nedokáže nářek z tváře jeho střást.
Strast, se kterou chudák bratříček zápolí
je jen malinká. Nelze srovnat ani
s tím, co kdysi lidé řešili za boly.
Bratříčka však trápí stydí se za ni.
Můj milý bratříčku, svůj stud dej opodál.
Vždyť tvého srdce bol trhá ti duši.
Čemu by pomohlo, kdybys se ještě bál,
zdali se naříkat člověku sluší?
Zármutek oběť svou vybírá přeci zvlášť.
Rána se každému odlišně hojí.
A kdo by pro nářek probudil k tobě zášť,
nemůže rozumět bolesti tvojí.
Zrozen byls bratříčku ve světě nádherném
a přece se ti v něm život dnes hnusí.
A kdo je uvězněn v pocitu odporném,
ten pro své bolesti naříkat musí.
Je-li na obraze nádherném jakkoli
skvrna jež barvu má komína sazí,
krásné i ohavné může být okolí,
skvrna tak nebo tak celý vzhled kazí.
Na moji prosbu však, bratříčku, prosím dej:
Nedovol, aby ti v duši zášť vzplála.
Veškerých potíží viníka nehledej.
Hned další špatnost by se k tobě drala.
