Článek
Jeho vyjádření mne velice povzbudilo do dalšího života.Zanedlouho na rybách jsem poznal blízkého souseda z vedlejší vesnice. Chytal ryby, pak je sušil a dával je svému známému. Jednou jsme se domluvili, že pojedeme společně do Mikulova do obchodního domu Tesco. Byl čtvrtek, v měsíci lednu, kdy někdo zazvonil u mého domu. Otevřel jsem a tam byl můj známý Franta, se kterým jsem se poznal na rybách. Pozval jsem ho, ať jde dál, že si nejprve uvaříme u krbu kávu a pak pojedeme do Tesca.
Věděl jsem, že on celý aktivní pracovní život jezdil autobusem. Nabídl se mi, že pojedeme jeho autem. Souhlasil jsem a říkal si, že alespoň poznám, jak řídí osobní auto profesionálové. Franta měl tenkrát asi sedmdesát sedm roků. Nasedli jsme do jeho auta a jedeme směr Mikulov, po silnici z Brna do Mikulova. Cestou jsem si však všiml, že Franta jede po silnici hodně uprostřed. Myslel jsem si, že řidiči autobusu tak jezdí, aby nechytili defekt na kraji vozovky. Zeptal jsem se Franty, jestli nejede příliš uprostřed silnice. Na to mi odpověděl : „Neboj“ a pozvedl pravou ruku.
Když jsme přijížděli k Mikulovu, už to bylo s jeho řízením auta dosti vážné. Ptám se ho: „Franto nemáš cukrovku?“ Odpověděl mi, že má. „A pícháš si inzulín?“ Ano, byla jeho odpověď. „A píchl sis ráno inzulín?“ Odpověděl, že ne. Od této chvíle jsem věděl, že je to velmi vážné. V Mikulově od kruhového objezdu k Tescu už jel v levém jízdním pruhu. Najednou se podívám před sebe a vidím kamion. Na poslední chvíli jsem mu strhl volant a vyhnuli jsme se havárce. Před námi i za námi byla auta. Dostali jsme se zpátky do pravého jízdního pruhu . Chvíli jsem ho zase nechal řídit a opět jsme byli v levém jízdním pruhu. To už bylo prakticky za odbočkou k Tescu. Podívám se před sebe a znovu byl před námí autobus. Vše se řešilo za jízdy. Nevěděl jsem, co mám dělat. Opět v poslední chvíli jsem mu strhl volant a přejeli jsme do pravého jízdního pruhu. Říkal jsem si : „Přece nechce jet směrem na Vídeň?“
Naštěstí tam byla odbočka k dalšímu obchodnímu centru. S mou pomocí jsme k němu odbočili. Říkám Frantovi: „Zůstaň tady stát na tom parkovišti!“ Už mne vůbec nevnímal. Jel dál podél budovy, kde byla samá luxusní auta. Najednou byl přes cestu betonový zátaras. Je zajímavé, že půl metru před tímto zátarasem Franta auto zastavil. Řekl jsem mu, ať ho ani nenapadne couvat mezi mercedesy a audiny. Najednou dostal záchvat. Začal mlátit kolem sebe rukama i nohama. Tak, tak, jsem stačil vylézt z auta a vzít mu klíče od auta. Bylo to v lednu a venku mrzlo. Já jsem nepočítal s takovou kalvárií. Nebyl jsem na to ani pořádně oblečený.
Naštěstí tam byly hned vedle ventilátory, které foukaly teplý vzduch zvnitřku budovy. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zatelefonoval jsem na policií a tam mi sdělili, že musím volat záchranku. Asi po půl hodině přijely dvě dodávky záchranné služby. Z té první vystoupila lékařka a ptala se mně, co se stalo. Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale ona myslela, že jsme dva bezdomovci. Franta ležel po záchvatu na předním sedadle a vypadal jak v podnapilém stavu. Doktorka se mě zeptala na Frantu, kdo to je, já jsem ji řekl, že kolega.„A odkud se znáte ?“ Já jsem jí řekl, že od rybařiny,.od vody. Hned mě zpérovala, že to není kolega, ale známý, přítel nebo kamarád. Kolega je z práce.
Pak se to konečně vysvětlilo a tři čtvrtě hodiny Frantu v jejich autě ošetřovali. Poté ho odvezli do břeclavské nemocnice, ve které strávil asi měsíc. Já jsem musel s jeho autem zajet k jeho domu. Pro mne pak přijel můj syn a odvezl mne. Tak skončila nebezpečná pouť se šťastným koncem. Franta pak zemřel asi za půl roku. A v lednu příštího roku tomu bude deset let. Poučení pro příště : „Nesedejte do auta k nikomu, aniž si ověříte, zda tento řidič je způsobilý k řízení auta.“ Z článku je vidět, jaké nebezpečí číhá, když se člověk neléčí dle pokynů lékaře a jak to může dopadnout.
