Článek
Každodenní bydlení ve starém, klasickém cihlovém domě přímo na pražském Břevnově má pro mě osobně naprosto obrovské a nenahraditelné kouzlo. Krásné vysoké stropy, pořádné tlusté zdi, přes které není slyšet od sousedů ani slovo, a velká dřevěná okna.
Jenže to má jeden zásadní háček v momentě, kdy potřebujete někam zaparkovat něco většího než zimní boty. Výtah u nás totiž neexistuje. Široké točité schodiště je sice hezké na pohled, ale naprosto nepraktické. Jediné místo, kam se dají bezpečně odložit kola nebo větší sportovní věci, je bývalá sušárna v přízemí, které ze setrvačnosti pořád říkáme kočárkárna.
Má sotva dvanáct metrů čtverečních a já ji posledních pět let využívala v podstatě sama. Už spoustu let pracuji jako hlavní účetní v jedné docela úspěšné menší logistické firmě, je mi osmačtyřicet let a mám ráda ve věcech pořádek a klid. Většinu víkendů od jara do podzimu trávím mimo Prahu na cyklostezkách. V kočárkárně parkuju dvě velká, drahá elektrokola. Jedná se o moje vlastní a také přítelovo velké trekové kolo se skutečně širokými terénními plášti.
Jen ta samotná integrovaná baterka váží svoje a já se s tím nehodlám tahat nikam do patra. Do toho tam mám ještě o stěnu bezpečně opřený svůj oblíbený velký nafukovací paddleboard zabalený v těžkém vaku a těžkou plastovou bednu s cyklonářadím, pumpičkou a náhradními díly. Nikomu v domě to roky nevadilo. Zbytek osazenstva tvoří převážně starousedlíci a důchodci, kteří ven chodí maximálně o holi nebo s nákupní taškou na kolečkách.
Až do letošního ledna. To se do třetího patra přistěhovala Klára s manželem a tříměsíčním miminkem. Byt si koupili na hypotéku a evidentně do něj vrazili všechny úspory, protože si na okna nedali ani pořádné žaluzie.
Naše společná místnost má totiž jedno specifikum. Na levé zdi, hned vedle plechových dveří, je hlavní domovní uzávěr plynu. Taková ta velká zašlá skříňka. Před čtyřmi lety u nás proběhla namátková protipožární kontrola a hasiči nám tehdy napařili striktní podmínku. Přístup k uzávěru musí zůstat trvale volný v šířce minimálně jeden a půl metru. Předseda našeho SVJ, pan Kraus, je bývalý armádní důstojník a na pravidla je pes, zvlášť když z nich kouká mastný finanční postih pro dům. Vzal tenkrát plechovku křiklavé barvy a na lino v kočárkárně namaloval tlustou čáru. Všechno, co je za čárou směrem ke krabici, je v zóně zákazu.
Já jsem si svoje věci pochopitelně hned tenkrát poskládala natěsno do pravého rohu pod malé okno, abychom měli všichni klid a Kraus neměl řeči.
Když mě Klára první týden v únoru odchytila u schránek, měla kruhy pod očima a na rameni se jí vztekalo dítě v zimní kombinéze. Ptala se mě, jestli by mohla dostat klíč od spodní místnosti. Že ten jejich kombinovaný kočárek váží snad patnáct kilo a ona ho do třetího patra v rukách prostě neudrží.
„Samozřejmě, Kláro,“ usmála jsem se na ni a hned jsem šla do bytu pro rezervní svazek, abych jí ho půjčila na přidělání. Nechtěla jsem dělat zlou krev. „Dole je místa pořád dost.“
Dokonce jsem s ní sešla ty tři schůdky dolů, abych jí ukázala, jak v zámku trochu drhne klíč. Klára vjela dovnitř s tím svým obřím pískovým tankem, kola zanechala na starém linu mokré stopy od tajícího sněhu. Rozhlédla se po stísněném prostoru. Moje drahá kola bezpečně stála v pravém rohu, ale ten levý prostor byl nádherně prázdný. Jen na zemi se táhla ta stará, už dost vybledlá žlutá barva.
„Můžu ho dát sem?“ ukázala na místo přímo pod plynovou skříní.
„Jasně, tam to bude perfektní,“ přikývla jsem a nevinně se na ni usmála. Klára si té čáry na zemi buď nevšimla, nebo, což je pravděpodobnější, vůbec netušila, co znamená. Poděkovala mi s takovou úlevou v hlase, až mi jí bylo na vteřinu líto.
Dokonce jsem se k ní ten měsíc chovala opravdu mile. Jednou odpoledne jsem se vracela z práce a viděla ji na schodech, jak se jí protrhla papírová taška. Všude se kutálela jablka, skleničky s přesnídávkami a balení dětských vlhčených ubrousků. Dítě jí v náručí křičelo, až zaléhalo v uších. Odložila jsem kabelku, dřepla si na dřevěné schody a všechno jsem jí pomohla trpělivě posbírat. Odnesla jsem jí ty věci až nahoru ke dveřím. Zrovna tehdy totiž dceru silně trápily neustálé večerní prdíky a dětské koliky, takže byla Klára úplně hotová. Byla to normální sousedská slušnost.
Jenže pak přišel první jarní víkend v březnu.
Sobotní rána mám ráda. Dělám si silné kafe, v klidu se nasnídám a jdu dolů křižovat cesty dřív, než se zaplní lidmi. Odemkla jsem si dveře sušárny, nasadila si rukavice a chytila své těžké elektrokolo za rám, abych ho vycouvala ven. Klára předchozí den odpoledne evidentně pospíchala, protože ten svůj dětský povoz nenechala podélně u zdi, ale strčila ho tam dost zešikma. Trčel madlem přímo do uličky.
Zkusila jsem kolo víc naklonit na sebe, abych se vyhnula konstrukci kočárku. Nešlo to. Šlapkou jsem se tvrdě zachytila o osu zadního velkého kola toho jejího tanku. Rám mého kola se smekl, já ztratila balanc a vzala to holení rovnou přes ostré zuby převodníku. Rýha jak blázen, drahé zateplené sportovní legíny okamžitě v háji. Krev se mi začala vpíjet do látky.
Stála jsem tam, sála si krev z odřeného prstu na ruce a dívala se na ten pískový nesmysl, co mi blokoval cestu. V tu chvíli bylo naprosto rozhodnuto. Nehodlám se každou sobotu vztekat a hrát tetris s dětským vozítkem, abych se vůbec dostala ke svému vlastnímu majetku.
Řešení bylo úžasně prosté. Nemohla jsem Kláře jen tak zaklepat na dveře a říct jí, ať si to odveze. Byla by z toho okamžitá hádka, ona by určitě argumentovala tím, že na společné prostory má ze zákona stejné právo jako já, protože byt vlastní stejně jako my všichni ostatní. V tom by měla teoreticky naprostou pravdu.
Počkala jsem si přesně dvanáct dní na výroční členskou schůzi našeho SVJ.
Sešli jsme se v úterý v podvečer v bývalé uhelně v suterénu, které teď honosně říkáme schůzovní místnost. Byla tam zima a táhlo od okének. Seděli jsme na starých skládacích židlích a pan Kraus, který má na sobě snad i doma pečlivě vyžehlenou košili, monotónně předčítal zprávu o loňském hospodaření. Paní Nováková z přízemí klasicky řešila, že někdo hází do plastu i špinavý papír. Pan Hrdlička zase zpochybňoval zálohy za společnou elektřinu na chodbách. Klára seděla v zadním rohu s manželem, dceru měli v nosítku na hrudníku a oba vypadali, že by nejradši spali.
Když jsme se zhruba po hodině konečně dostali k závěrečnému bodu Různé, pomalu jsem zvedla ruku.
„Pane předsedo, já mám jen takový malý procesní dotaz,“ začala jsem s mírným, lehce ustaraným usměvem a úhledně si srovnala desky na stole. „Četla jsem teď na internetu, že hasiči začali po tom průšvihu s požárem na Žižkově dělat přísné namátkové kontroly společných prostor. Platí u nás prosím pořád ta hrozba pokuty deset tisíc za zablokovaný přístup k hlavnímu uzávěru plynu?“
Pan předseda Kraus v ten moment naprosto okamžitě zpozorněl a zbystřil. Sundal si čtecí brýle a zamračil se.
„Samozřejmě že to platí, paní Silvie. Ty předpisy se nemění. U nás v domě je to ale v naprostém pořádku, ne? Žlutá zóna dole je volná, já to loni v létě kontroloval.“
Povzdechla jsem si a podívala se dost provinile směrem ke Kláře.
„No, já se právě proto radši ptám nahlas. Nechci zbytečně vířit krev mezi sousedy, ale Klářin kočárek stojí už přes měsíc přímo v té vyznačené únikové zóně. Já mám svoje kola narvaná úplně vpravo, abych náhodou nezasahovala přes čáru, ale ona už to místo reálně nemá kam jinam uhnout. Jde mi jen o to, kdyby ta nehlášená kontrola opravdu přišla, z čeho se ta pokuta bude platit. Protože já z fondu oprav, kam posílám tři tisíce měsíčně, něčí cizí nedbalost dotovat rozhodně nehodlám.“
V místnosti to tlumeně zahučelo. Důchodci, kteří každou korunu ve společném fondu pečlivě střeží, se jako na povel otočili na Kláru. Kraus v obličeji zrudl. Nesnášel, když mu někdo v jeho rajónu ohrožoval rozpočet.
„Paní Novotná,“ zvýšil hlas na celou místnost, „vy parkujete ten váš vůz na žluté zóně? Vždyť to je hrubé porušení požárních předpisů!“
Klára se úplně stáhla do sebe. Její manžel vedle ní nervózně poposedl a snažil se dceru trochu utišit.
„Ale… mně přece paní Silvie sama říkala, že tam ten kočárek můžu nechat zaparkovaný,“ vykoktala Klára a podívala se na mě se směsicí naprosté zrady a paniky.
Dívala jsem se jí celou dobu přímo do očí a hlas jsem nechala dokonale klidný, spíš jen tak mírně překvapený.
„Kláro, já ti ukázala, že je dole místo celkově. Neříkala jsem ti přece, abys to zaparkovala na zakázanou zónu pod plyn. Předpokládala jsem, že jsi tu žlutou čáru na zemi viděla a logicky znáš pravidla. Každý majitel bytu by si je měl aspoň přečíst, než začne užívat společné prostory.“
Kraus do toho rovnou rázně vstoupil a nenechal Kláru ani nadechnout k další odpovědi. Bouchl dlaní do stolu.
„To mě nezajímá, kdo komu co radil na chodbě. Pravidla jsou jasně daná pro všechny. Ten přístup k hlavnímu uzávěru musí být ode dneška volný metr a půl. Jestli ten kočárek zasahuje do únikové cesty, musí okamžitě pryč.“
„A kam ho mám asi dát?“ pípla Klára zoufale.
„To už si musíte vyřešit u vás doma. Společné prostory zkrátka nejsou nafukovací,“ utnul to Kraus ledově a rovnou přešel k dalšímu bodu programu.
Klára po schůzi beze slova zmizela. Její manžel se na mě na chodbě jen nenávistně podíval, ale já už v klidu zamykala dveře do svého bytu.
Místo v chodbě prostě neoklamete. Aby Klára skutečně poctivě dodržela to nařízené pravidlo jednoho a půl metru pro hasiče a zároveň neblokovala moje kola na pravé straně, musela by ten svůj těžký model pokaždé kompletně rozebrat. To znamenalo zmáčknout dvě tuhé boční pojistky, odepnout velkou hlubokou korbu s dítětem a položit ji na zem. Pak odcvaknout obě zadní terénní kola, protože ta překážela šířkou nejvíc. A nakonec ten těžký hliníkový podvozek složit naplocho a zasunout ho za plechové dveře. Což se skučícím miminkem v ledové chodbě prostě nezvládnete udělat s úsměvem. Vždycky jí něco upadlo. Někdy zablácené kolečko, někdy taška s plínkami. Do toho ten dětský pláč, který se rozléhal celým domem.
Snažila se o tenhle nesmyslný proces přesně tři dny. Ve čtvrtek to definitivně vzdala.
Zrovna teď stojím ve své předsíni, piju ranní kávu a poslouchám ty pravidelné zvuky z chodby. Klára už do spodní místnosti vůbec nechodí. Krok za krokem, schod po schodu, táhne těch šestnáct kilo trubek a plastu nahoru do třetího patra. Náraz, pauza, náraz, pauza. Dítě jí u toho brečí v nosítku na hrudníku a ona nahlas supí. Já si jdu do ložnice pomalu obléknout čisté cyklistické kraťasy, protože dole v přízemí už mám kolem svého elektrokola zase spoustu krásného, prázdného místa.
