Článek
Máme s Petrem dvě děti. Elišce je třináct, Matějovi devět. Jsou zdraví, dobře se učí, nemáme žádné velké rodinné problémy. Petr pracuje, já také. Máme hypotéku na řadový domek za Brnem, jednou za rok jedeme k moři a v neděli většinou obědváme u mých rodičů.
Zvenčí jsme úplně obyčejná rodina.
A možná právě proto jsem tak dlouho nechápala, proč mám někdy chuť ze svého vlastního života utéct.
Všichni se mě ptali, kdy budeme mít dítě
S Petrem jsme se brali, když mi bylo šestadvacet. Rok po svatbě začaly otázky.
„A kdy bude miminko?“
Ptala se maminka, tchyně, kolegyně v práci i kamarádky, které už děti měly.
Tehdy mi to nepřipadalo divné. Děti přece jednou budu mít. Nikdy jsem o tom příliš nepřemýšlela. Patřilo to k životu stejně jako svatba, vlastní bydlení a společné dovolené.
Ve dvaceti osmi jsem otěhotněla.
Když se narodila Eliška, byla jsem šťastná. Zároveň mě překvapilo, jak strašně těžké všechno je.
Tři hodiny spánku. Kojení. Pláč. Neustálý strach, jestli dělám všechno správně.
Petr mi pomáhal, ale chodil do práce. Já byla doma a celé dny jsem měla pocit, že můj život určuje někdo, kdo ještě neumí ani držet hlavu.
Říkala jsem si, že je to normální.
A také to normální bylo.
Jenže pocit, že už svůj život nemám úplně ve svých rukou, nikdy nezmizel.
Druhé dítě jsem chtěla hlavně proto, aby Eliška nebyla sama
Když byly Elišce tři roky, začali se mě lidé ptát na druhé dítě.
Tentokrát jsem už váhala.
Petr sourozence chtěl. Já si říkala, že jedno dítě bude jednou samo, že dvě jsou přece lepší. Také jsem měla pocit, že když už jsme jednou rodiče, další dítě náš život zase tolik nezmění.
Narodil se Matěj.
Milovala jsem ho od první chvíle.
A současně jsem začala být ještě unavenější.
Další roky si pamatuji hlavně podle logistiky. Školka, pediatr, kroužky, nákupy, očkování, besídky, narozeniny spolužáků, lyžařský kurz, rodičovské schůzky.
Když jsem se vrátila do práce, začala jsem mít pocit, že existuji jen mezi povinnostmi.
Ráno jsem byla máma.
Přes den zaměstnankyně.
Odpoledne zase máma.
Večer partnerka.
Jen Lucie už tam skoro nebyla.
Kamarádka položila otázku, na kterou jsem neměla správnou odpověď
Před několika měsíci u mě byla moje kamarádka Martina. Známe se od střední školy a jako jedna z mála nemá děti.
Seděly jsme v kuchyni, pily víno a povídaly si.
Martina se rozešla s dlouholetým přítelem. Jedním z důvodů bylo, že on děti chtěl a ona ne.
„Někdy přemýšlím, jestli toho jednou nebudu litovat,“ řekla.
Nevím, proč jsem odpověděla právě tak, jak jsem odpověděla.
Možná proto, že jsem měla dvě skleničky vína. Možná proto, že před ní nemusím nic předstírat.
„Já někdy lituju opačného rozhodnutí.“
Martina se na mě překvapeně podívala.
„Ty lituješ, že máš děti?“
Okamžitě jsem zavrtěla hlavou.
„Ne dětí. Kdyby teď někdo řekl, že Eliška nebo Matěj nebudou existovat, zhroutím se. Ale kdybych se mohla vrátit do doby, kdy jsem je ještě neznala, a rozhodnout se znovu… asi bych děti neměla.“
Když jsem tu větu dořekla, sama jsem se lekla.
Martina chvíli mlčela.
„Tohle jsi někdy někomu řekla?“
„Nikdy.“
V tu chvíli se otevřely dveře do kuchyně.
Stál v nich Petr.
„Takže lituješ našeho života?“
Nevěděla jsem, jak dlouho tam stál.
Podle jeho výrazu slyšel dost.
„Petře…“
„Co?“
Položil sklenici, kterou si přišel odnést, na linku.
„Ty bys je neměla?“
Martina se zvedla, že půjde domů. Bylo mi trapně, ale zároveň jsem ji chtěla poprosit, aby zůstala. Najednou jsem věděla, že až za ní zaklapnou dveře, přijde rozhovor, kterému jsem se nevědomky vyhýbala možná deset let.
Petr čekal.
„Kdybych se měla rozhodovat dneska jako osmadvacetiletá Lucie a věděla všechno, co vím teď, asi ne.“
„To snad nemyslíš vážně.“
„Myslím.“
Nikdy jsem ho neviděla tak zraněného.
„Takže toho všeho lituješ? Mě? Elišky? Matěje?“
„Ne.“
„Ale právě jsi řekla, že bys je nechtěla.“
Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsou to dvě různé věci.
Jenže čím víc jsem mluvila, tím hůř to znělo.
Několik dní se mnou skoro nemluvil
Petr spal první noc v obýváku.
Druhý den jsme spolu komunikovali jen kvůli dětem.
Nejhorší bylo, že jsem rozuměla, proč ho ta věta ranila. Kdybych ji slyšela od něj, pravděpodobně bych také začala přemýšlet, jestli celý náš společný život nepovažuje za chybu.
Současně jsem ji ale nechtěla vzít zpět.
Protože nebyla lež.
Začala jsem přemýšlet, co vlastně cítím.
Nikdy jsem nechtěla děti opustit. Nikdy jsem nelitovala toho, že existují. Když měla Eliška jako malá vysoké horečky, celou noc jsem seděla vedle její postele a měla strach. Když Matěj poprvé odjel na školu v přírodě, kontrolovala jsem telefon každých deset minut.
Jsem jejich máma.
Jen jsem najednou poprvé dokázala připustit, že mateřství pro mě není nejkrásnější rolí mého života.
A že možná nikdy nebylo.
Bála jsem se, že jsem špatná máma
Za několik dní jsem zavolala psycholožce, ke které jsem před lety krátce chodila kvůli úzkostem.
Čekala jsem, že mi řekne něco o vyčerpání nebo krizi středního věku.
Místo toho se mě zeptala:
„Kdy jste se rozhodla, že chcete být matkou?“
Nedokázala jsem odpovědět.
Vzpomínala jsem na sebe před dětmi. Nikdy jsem si nepsala seznam jmen. Nesnila jsem o kočárku. Nebyla jsem ani proti dětem.
Prostě jsem předpokládala, že je jednou budu mít.
Protože to dělali všichni kolem mě.
Poprvé mě napadlo, že jedno z největších rozhodnutí svého života jsem možná nikdy doopravdy neudělala.
Jen jsem nechala věci běžet směrem, který byl považovaný za normální.
Psycholožka mi zároveň řekla něco, co mi pomohlo.
To, že člověk někdy lituje určité životní volby, ještě nemusí znamenat, že nemiluje lidi, kteří díky ní přišli do jeho života.
Může litovat ztracené svobody a zároveň milovat své děti.
Ty dvě věci se nevylučují.
Petr to pochopil až po jedné otázce
S Petrem jsme se k tomu vrátili asi po týdnu.
Tentokrát jsme seděli sami v kuchyni.
Zeptala jsem se ho:
„Kdybys byl znovu pětadvacetiletý Petr a věděl, že budeš celý život pracovat v oboru, který děláš teď, vybral by sis stejnou školu?“
Zasmál se.
„Ani náhodou.“
„Takže lituješ své práce?“
„Někdy jo.“
„A lituješ lidí, které jsi tam poznal?“
Přestal se smát.
V práci poznal jednoho ze svých nejlepších kamarádů.
„Ne.“
„Přesně to se ti snažím říct.“
Dlouho nic neříkal.
Pak se mě zeptal na něco, co mě překvapilo.
„Jsi s námi vůbec šťastná?“
Poprvé jsem mu neodpověděla automaticky.
„Jsem. Ale potřebuju být občas šťastná i někde, kde nejsem ničí máma.“
To byl možná skutečný problém.
Ne to, že bych děti nechtěla.
Ale že jsem téměř třináct let považovala každou potřebu, která nebyla spojená s rodinou, za sobectví.
Poprvé po letech jsem někam odjela sama
O měsíc později jsem odjela s Martinou na víkend do Krakova.
Bez Petra. Bez dětí.
Bylo zvláštní sbalit si malý kufr a nepřidávat do něj dětské léky, náhradní trička ani nabíječky ostatních.
Matěj se mě večer ptal přes telefon, jestli mi chybí.
„Strašně,“ řekla jsem.
A byla to pravda.
Zároveň jsem seděla v restauraci, měla před sebou sklenku vína a vůbec jsem si nepřála být doma.
Také to byla pravda.
Dřív bych měla pocit, že jedna z těch vět musí být špatně.
Dnes už vím, že nemusí.
Své děti miluji.
Jsem ráda, že je mám, protože dnes už nejsou nějakým abstraktním rozhodnutím. Jsou to Eliška a Matěj. Dva konkrétní lidé, bez kterých si svůj současný život neumím představit.
Ale kdybych mohla znovu stát na úplném začátku, ještě předtím, než jsem je poznala, možná bych si vybrala jinak.
Dlouho jsem se za tu myšlenku styděla.
Dnes ji vnímám jinak. Ne jako důkaz, že jsem špatná matka, ale jako připomínku toho, že ani rodičovství nemusí být jednoduchý příběh o bezpodmínečném štěstí.
Některé věci můžeme milovat a zároveň vědět, že bychom si je podruhé nevybrali.
