Článek
Sto padesát šest. Přesně tolik hodin ročně jsem trávil u rodičů v jejich panelovém bytě na Jižním Městě během takzvaných tradičních nedělních obědů.
Pokud tuto cifru vynásobím svou průměrnou hodinovou sazbou, kterou si účtuji za finanční audity pro nadnárodní korporace, vychází mi, že mě tyto rodinné sešlosti stály zhruba sedm set tisíc korun ročně.
A to počítám pouze ušlý zisk, nikoliv náklady na mentální rekonvalescenci.
Dlouhé roky jsem tuto transakci toleroval. Bral jsem to jako daň za klid v rodině. Sociální konstrukt nám totiž neustále vtlouká do hlavy, že krevní pouto automaticky generuje povinnost trávit čas s lidmi, se kterými byste si za normálních okolností neměli co říct.
Moji rodiče a můj o čtyři roky starší bratr Radek tvoří ukázkový vzorek populace, která za svá selhání viní výhradně externí faktory.
Radek pracuje ve skladu u doručovací společnosti. Měsíčně splácí tři různé spotřebitelské úvěry – na herní konzoli pro syna, na dovolenou v Egyptě a na ojetý Volkswagen, jehož servis spolyká víc, než činí zůstatková hodnota vozu.
Otec je už pět let v penzi. Jeho hlavním denním programem je sledování dezinformačních webů a komerčního zpravodajství, ze kterého čerpá argumentační munici.
Matka funguje jako tichý komplic. Vždycky navaří nadměrné množství těžkého jídla a snaží se jím ucpat ústa komukoliv, kdo by se pokusil narušit iluzi dokonalé rodiny.
Letos v lednu se ale poměr mezi mým vynaloženým časem a získanou hodnotou propadl do těžkého deficitu.
Každá neděle začínala identicky. Ve dvanáct třicet jsem usedl ke stolu s umělohmotným ubrusem. Otec si nalil pivo z plastové lahve a ještě před polévkou zahájil svůj obvyklý monolog o tom, jak nás vláda a Evropská unie systematicky okrádají.
Radek mu okamžitě sekundoval. S plnou pusou knedlíků mi pravidelně vysvětloval, že lidé jako já – tedy ti, kteří nevstávají v pět ráno k pásu – vůbec netuší, co je to skutečná práce.
Zatímco já jsem systematicky budoval své portfolio a diverzifikoval rizika, oni systematicky budovali svou nenávist vůči komukoliv, kdo je na tom lépe. Včetně mě.
Ztrátová investice do krevního pouta
Třetí lednovou neděli teplota v místnosti stoupla. Na stole přistála husa se zelím.
„Tak prý budou zase zvedat daně z nemovitosti,“ pronesl otec a ukázal na mě vidličkou. „Tebe se to dotkne docela dost, co? S těmi tvými třemi byty v centru. Dobře vám tak, těm nahoře. Kdo má víc, ať platí.“
Ignoroval jsem jeho tón a dál klidně krájel maso.
Radek se přidal. „To víš, tati, elity se vždycky zařídí. Ale my obyčejní lidi, co dělají za pár šupů, nás nechají chcípnout hlady. Vláda jenom hrabe pod sebe a pro normálního pracujícího člověka neudělá nic. Včera mi zase přišel nedoplatek za plyn. Zloději to jsou.“
Podíval jsem se na Radekův nový chytrý telefon za třicet tisíc, který ležel vedle jeho talíře, a pak na značkové tenisky, ve kterých se houpal na židli.
„Vláda tě nenutila vzít si úvěr s patnáctiprocentním úrokem na televizi, kterou nepotřebuješ, Radku,“ konstatoval jsem naprosto suše, aniž bych zvedl zrak od talíře. „Ten podpis na smlouvě je tvůj.“
V tu chvíli se zastavil čas. Matka upustila naběračku zpět do mísy se zelím.
Radek zrudl. „Co si to dovoluješ? Ty si myslíš, že když máš peníze, tak jsi sežral šalamounovo hovno? Ty nevíš, jaký to je, když musíš počítat každou korunu!“
„Nevím,“ souhlasil jsem klidně. „Protože já jsem ve dvaceti letech místo vysedávání v hospodě studoval a pracoval. Moje finanční realita je výsledkem mých rozhodnutí. Tvoje finanční realita je výsledkem tvých rozhodnutí. Politika s tím nemá absolutně nic společného.“
Otec praštil pěstí do stolu, až skleničky poskočily. „Takhle se svým bratrem mluvit nebudeš v mém domě! Jsme rodina! My držíme při sobě proti těm parazitům nahoře. A jestli ses nakazil tím jejich arogantním myšlením, tak se můžeš stydět.“
Analyzoval jsem situaci. Otec a bratr na mě křičeli kvůli svým vlastním selháním. Očekávali, že budu poslušně sedět, přikyvovat jejich toxickým teoriím a omlouvat se za to, že jsem úspěšný. Očekávali empatii pro svou neschopnost.
Došlo mi, že tento model je pro mě absolutně vyčerpaný.
Položil jsem příbor. Vzal jsem do ruky plátěný ubrousek a pečlivě si otřel ústa.
„Máš pravdu,“ řekl jsem otci. „Jsem ve tvém domě. A už tu nehodlám trávit ani minutu.“
Zvedl jsem se od stolu. Matka se okamžitě rozplakala. Typická manipulativní reakce, jejímž cílem bylo vyvolat u mě pocit viny a vrátit mě zpět do role poslušného syna. Nezabralo to.
„Kam jako jdeš? Ještě není ani káva!“ vzlykala a chytala mě za rukáv saka.
„Odcházím, matko. Definitivně.“
Cena za nedělní klid
Sáhl jsem do náprsní kapsy a vytáhl peněženku. Vyndal jsem dvě dvoutisícové bankovky a položil je vedle svého nedojedeného talíře.
„Tohle je za dnešní suroviny a za energie spojené s přípravou oběda,“ řekl jsem směrem k matce.
Pak jsem se podíval na bratra a otce, kteří na mě hleděli s otevřenou pusou. Nedokázali zpracovat fakt, že na jejich křik nereaguji obranou, ale chladnou transakcí.
„Můj čas má konkrétní hodinovou sazbu. Poslouchat vaše politické nářky a omlouvat vaši finanční negramotnost je luxus, který už nehodlám sponzorovat. Přeji vám příjemné odpoledne.“
Vzal jsem si v předsíni kabát a vyšel na chodbu. Zpoza dveří jsem ještě slyšel Radkův křik, že jsem arogantní parchant, co zapomněl, odkud vzešel.
Nezapomněl. Právě proto jsem odešel.
Následující dny probíhaly přesně tak, jak jsem predikoval. Matka mi poslala čtrnáct hlasových zpráv plných pláče a apelů na to, že rodina je to nejdůležitější na světě. Radek mi napsal dlouhý, vulgární e-mail o tom, jak se mi ty moje miliony jednou stanou osudnými.
Otcovy zprávy obsahovaly odkazy na dezinformační videa o tom, jak peníze vymývají mozek.
Všechna jejich telefonní čísla jsem zablokoval. E-mailové adresy jsem přesměroval do spamu.
Odstranil jsem toxická aktiva ze svého života se stejnou chirurgickou přesností, s jakou odstraňuji prodělečné divize ve firmách svých klientů.
Od té doby uplynuly tři měsíce. Neděle teď trávím na golfu, v sauně nebo přípravou strategií pro nadcházející týden. Moje produktivita v pondělí ráno stoupla o čtyřicet procent, protože už nezačínám týden s mentální kocovinou z rodinných hádek.
Společnost se vás bude vždy snažit přesvědčit, že sdílení stejné DNA znamená doživotní závazek. Že musíte poslouchat stížnosti lidí, kteří odmítají převzít zodpovědnost za vlastní život, jen proto, že máte společné příjmení.
Je to absurdní mýtus.
Vztahy jsou tržní prostředí. Buď vám přinášejí hodnotu – intelektuální, emocionální nebo byznysovou – nebo vás vysávají. Pokud vás rodinný oběd stojí energii, kterou byste mohli investovat do svého vlastního růstu, je vaší povinností tento oběd zrušit.
Zachoval jsem se naprosto racionálně a ochránil svůj čas. Mám se skvěle právě proto, že jsem přestal dotovat cizí frustrace.
