Článek
Tři tisíce čtyři sta korun. Tolik si moje konzultační firma účtuje za jednu hodinu mého času.
Když mi ve čtrnáct třicet v úterý zazvonil telefon z motolské nemocnice, věděl jsem, že mě ten hovor bude stát peníze.
Primář mi suše oznámil, že matka prodělala rozsáhlou cévní mozkovou příhodu.
Pravá strana těla paralyzovaná. Kognitivní funkce trvale narušené. Vyžaduje nepřetržitou péči.
Byl jsem to já, kdo ji z nemocnice odvezl do jejího bytu na Vinohradech.
Společnost a rodinné konvence očekávají, že v takové chvíli všeho necháte. Že zapomenete na svůj život a odevzdáte ho na oltář vděčnosti za to, že vás někdo před padesáti lety porodil.
Rozhodl jsem se to otestovat jako byznysový projekt. Dal jsem si přesně tři týdny na to, abych vyhodnotil návratnost a udržitelnost takzvané domácí péče.
Najal jsem agenturu na ranní hygienu. Odpoledne a večery jsem převzal já.
Moje o tři roky mladší sestra Lenka slíbila víkendy. Lenka, která pracuje jako asistentka prodeje na zkrácený úvazek, má tři děti se dvěma různými muži a její finanční gramotnost se limitně blíží nule.
Během prvního týdne mi průměrná doba spánku klesla na čtyři hodiny a dvacet minut.
Musel jsem matku polohovat, mixovat jí stravu a řešit neustálé problémy s inkontinencí. Fyzicky to byla rutina, kterou se dá naučit.
Matematika za tím byla ale naprosto děsivá.
Zrušil jsem dvě klíčové schůzky v Mnichově. Ztratil jsem klienta, jehož retence mi ročně generovala přes dva miliony korun.
Moje soustředění na práci se rozpadlo. Když jsem seděl u notebooku a snažil se revidovat smlouvy, slyšel jsem z vedlejšího pokoje jen přerývané dýchání a občasný nářek.
Energie, kterou jsem dříve investoval do expanze firmy, se začala rozpouštět v plenkách pro dospělé a v pachutích dezinfekce, která se mi zažrala do kůže na rukou.
Pak přišel první víkend, kdy měla nastoupit sestra.
Zavolala v pátek v devět večer. Prý na ni „něco leze“ a malý má teplotu.
Byl to první test její spolehlivosti a okamžitě selhala. Strávil jsem víkend zavřený v bytě plném starého nábytku a prachu.
Po jednadvaceti dnech jsem cítil, že mi dochází síly. Nešlo o fyzické vyčerpání. Byla to absolutní, sžíravá frustrace z neefektivity.
Tento model byl dlouhodobě neudržitelný. Můj osobní a profesní kapitál krvácel.
V pondělí čtvrtého týdne jsem zrušil dopolední program a otevřel Excel.
Začal jsem počítat. Strana Má dáti, strana Dal. Žádné emoce, žádné vzpomínky na dětství. Jen čistá, tvrdá čísla.
Matčin důchod činil dvaadvacet tisíc korun. Příspěvek na péči ve třetím stupni, o který jsem obratem zažádal, dělal necelých patnáct tisíc.
Celkový měsíční příjem matky byl sedmatřicet tisíc korun.
Hodnota jejího třípokojového bytu na Vinohradech, ve kterém jsme se nacházeli a kde mimochodem Lenka posledních osm let bydlela naprosto zdarma, byla podle rychlého odhadu zhruba třináct milionů.
Sestra nepřispívala na inkaso, neplatila nájem. Byt tiše chátral, protože matka neměla z důchodu na rekonstrukce a sestra všechny své peníze utratila za spotřební nesmysly.
Zavolal jsem Lence, ať okamžitě přijede. Bez dětí.
Rodina vás hypotéky nezbaví
Dorazila o dvacet minut později, než jsme se dohodli. Vlasy stažené do mastného culíku, v ruce kelímek s předraženým kávovým nápojem ze Starbucks.
Sedla si naproti mně ke starému dubovému stolu. Vůně jejího laciného parfému se mísila s pachem dezinfekce.
„Jsem úplně vyřízená,“ začala okamžitě fňukat. „Ty vůbec nevíš, jaké to je, táhnout to s dětmi sama.“
Ignoroval jsem to. „Končím s péčí o matku,“ oznámil jsem suše.
Zarazila se, kelímek napůl cesty k ústům. „Jak to myslíš, že končíš? A kdo se o ni bude starat? Já nemůžu! Mám odpolední směny.“
Otočil jsem k ní obrazovku notebooku. „Máš dvě možnosti. Buď si vezmeš matku k sobě, protože tady se bude prodávat byt, nebo půjde do specializovaného zařízení.“
Její oči těkaly po tabulce, které zjevně vůbec nerozuměla. „Prodávat byt? Zbláznil ses? To je přece i můj byt! Bydlím tady!“
„Bydlíš tu z matčiny dobré vůle, která právě skončila spolu s její příčetností. Byt je napsaný výhradně na ni. Já mám od minulého týdne generální plnou moc k nakládání s jejím majetkem.“
Lenka zbledla. Ruce se jí začaly třást. „To nemůžeš. Ona nás vychovala! Musíme se o ni postarat tady doma. Když mi budeš dávat padesát tisíc měsíčně, abych nemusela do práce, tak to nějak zvládnu.“
Tohle byl její byznys plán. Chtěla, abych jí platil rentu za to, že bude sedět doma, pít kávu a občas matku otočí na bok. Chtěla si z matčiny mrtvice udělat živnost na můj účet.
Podíval jsem se na její okousané nehty a pak jí pohlédl přímo do očí.
„Spočítal jsem si to a nevyplatíte se mi.“
Ticho, které následovalo, nenarušovalo nic, jen tikání starých hodin na stěně.
„Ty jsi zrůda,“ hlesla nakonec. Začala plakat. Ne z lítosti nad matkou, ale ze strachu o vlastní pohodlí.
„Jsem realista,“ opravil jsem ji. „Zařídil jsem pro matku místo v soukromém sanatoriu za Prahou. Stojí pětašedesát tisíc měsíčně. Bude mít čtyřiadvacetihodinovou odbornou péči, rehabilitace a stravu. Byt se příští měsíc prodá. Z výtěžku se zaplatí sanatorium na dalších patnáct let. Tím je to vyřešené.“
„A co já? Kam půjdu já s dětmi?“ začala hystericky zvyšovat hlas. „Připravíš mě o dědictví! Ten byt měl být jednou nás obou!“
Zaklapl jsem notebook. Zvuk kovu ostře prořízl její hysterii.
„Dědictví není nárok, Lenko. Je to bonus. A ty jsi svůj bonus vyčerpala tím, že jsi tu osm let bydlela zadarmo. Tímto ti dávám výpověď z užívání bytu. Do konce měsíce se vystěhuješ.“
Zkusila citové vydírání. Začala křičet, že mě udá, že mě zažaluje, že všem známým řekne, jaký jsem bezcitný had. Že krev přece není voda.
Vstal jsem, vzal si kabát a zamířil ke dveřím. „Můj právník ti zítra pošle všechny dokumenty. Kontaktuj mě už jen přes něj.“
Zabouchl jsem za sebou dveře bytu a vyšel na ulici. Vzduch venku byl chladný a čistý.
Odpisy toxických aktiv
Následující týdny proběhly přesně podle mého harmonogramu.
Matku převezla sanitka do sanatoria. Nebránila se. Její vědomí už bylo jen zlomkové. Sestry v zařízení k ní přistupují profesionálně, bez emocí, přesně tak, jak to tato práce vyžaduje.
Byt se prodal do tří týdnů investorovi, který ho vzal i s původním vybavením.
Sestra se musela narychlo odstěhovat do pronajatého bytu na okraji Kladna. Od té doby mi nenapsala ani jednu zprávu. Na sociálních sítích sdílí plačtivé citáty o tom, jak peníze ničí charaktery a jak rodina má držet v nejtěžších chvílích spolu.
A já?
Vrátil jsem se naplno do vedení firmy. Začal jsem opět spát svých sedm a půl hodiny denně. Moje portfolio za poslední kvartál vyrostlo o dalších pět procent.
Přestal jsem fungovat jako bezplatný ošetřovatel a bankomat pro lidi, kteří si zvykli parazitovat na pocitech viny.
Společnost po nás neustále vyžaduje oběti. Očekává se, že položíme svou kariéru, svůj volný čas a své úspory k nohám nemohoucích rodičů, abychom dokázali, že jsme „dobří lidé“.
Je to obrovská lež.
Péče, kterou matce platím z jejího vlastního majetku, je stokrát kvalitnější než amatérské utírání slin, které bych jí mohl nabídnout já, zatímco bych tajně kontroloval e-maily od klientů a nenáviděl každou vteřinu svého zkaženého života.
Zachoval jsem se naprosto racionálně a ochránil svůj vlastní kapitál – časový i finanční.
Životní energii nelze donekonečna dotovat, proto jsem ji investoval tam, kde má nejvyšší návratnost. Do sebe.
