Článek
O rodinných konstelacích jsem slyšela v průběhu života několikrát. Většinou od lidí, kteří si uvědomovali, že nejdelší cesta vede do vlastního srdce. Byla jsem otevřená duchovnímu rozvoji, ale jen do té míry, do jaké jsem měla odvahu setkat se sama se sebou. Uzdravovat nefunkční rodinné vzorce ve skupině neznámých lidí na mě působilo stejně abstraktně jako nepříjemně.
V té době jsem ještě nebyla připravena. Opustit roli oběti. Odpustit. Důvěřovat své síle.
Vybrala jsem si terapii večírkovou. Vířila jsem na vlnách instantních endorfinů, nízkých vibrací a pocitu neohroženosti. Ačkoliv mi to připadalo jako zábavný film, vesmír už se dívat dál nedokázal. Poslal mi muže, na kterého se čeká celý život. Mé zrcadlo, do kterého jsem se tak dlouho nedokázala zpříma podívat. Měla jsem celý svět u nohou, ale vůbec jsem si s takovým potenciálem nedokázala poradit. Prázdná místa jsem vyplňovala způsoby, které je vykusovaly ještě do větších hloubek.
Kolo osudu se otočilo podruhé. Neplánovaně jsem otěhotněla. Tu zprávu jsem neovázala hedvábnou mašlí, ale předala jí partnerovi se zoufalým pláčem. Ani po dvou letech jsem se nedokázala úplně smířit s tím, že jsem máma. Práce pro mě byla prioritou.
Jako úspěšná byznys žena jsem měla význam. Jako nespoutaná milenka jsem měla význam. Jako zábavná kamarádka.
Ne jako unavená matka. Být matkou pro mě byl nejomezenější model ženství. Už navždycky podřizujete svůj život jinému. Ztrácíte na atraktivitě, volnosti - zkrátka, svazujete se těžkým řetězem. Vyrazit si v tu dobu ven, nechat vybít mobil, vrátit se v čase, kdy se většina lidí probouzí - pro mě nejjednodušší způsob, jak si dát volnost, cítit zase tep života. Být sama za sebe.
Bez povinností. Bez zodpovědnosti. Bez mozku. Bez respektu k sobě a druhým.
Máte pocit, že vám tenhle jiskřivý tanec života ostatní dluží. Že je to odměna za tu oběť. Za vláčení se bahnem všednosti. Jenže ten svůdný tanečník vás pevně drží a udává rytmus. A čím hlouběji se díváte do jeho čarovných očí, tím víc ztrácíte kontakt s realitou. Přicházejí situace, které mají tu sílu nalomit srdce - ale nedokážou vás zastavit, protože srdce tak úplně necítíte.
Syn se přirozeně přimkne k otci a když ho vyzvedáváte od babičky, jdete v pořadí druhá. To, protože víte, jak je nepříjemné, když vás bez povšimnutí obejde a radostně skáče do náruče partnerovi za vámi.
Čekáte bezpodmínečnou lásku dítěte k rodiči. Mělo by přeci stačit, že jste máma, která dala život a dělá co může, aby v sobě sytila všechny ženské archetypy, které ji tvoří. Pořád ale nejste schopna upřednostnit a oslavit ženu-matku. Přišlo její období a ostatní ženy - především ty divoké, by měly pokorně před matkou pokleknout, sdílet a transformovat své síly k jejím potřebám.
Nejde to.
Nedokážete identifikovat příčinu, ale znatelně cítíte, že se vzdalujete těm nejbližším - a především sobě. Zavíráte okna, aby sousedé neslyšeli, jak se s tím osudovým mužem hádáte. Společně přemítáte, jestli jste spolu víc nešťastní, než šťastní.
A v tu dobu přichází nabídka. Jako potvrzení, že největší tma bývá těsně před svítáním. Blízká kamarádka mi svěřuje nedávnou zkušenost s konstelacemi, která ji niterně zasáhla. Už jsem neváhala. Domluvila si svůj termín.
Když jsem dorazila na místo, překvapilo mě, v jakém tichu probíhala organizace a příprava. Skupina asi dvaceti lidí se klidně z šatny přesouvala do kuchyňky, kde tiše snídala. Pak přišla naše průvodkyně a odvedla nás do místnosti, kde jsme se usadili podél stěn na zemi. Průvodkyně nás přivítala a představila rámcově rodinné konstelace. Zdůraznila, že zkušenost s terapií je nepřenosná - musíš ji zažít, abys pochopil.
Rodinné konstelace, ač působí jako moderní terapeutická metoda, mají své kořeny v pradávných duchovních tradicích. Podobně jako šamani vnímají energetické vazby mezi lidmi a přírodou, i dnešní konstelace pracují s kolektivním vědomím. Hellinger, jejich zakladatel, tento jev nazývá „pole vědění“ - to umožňuje účastníkům přístup k informacím, které racionálně znát nemohou.
Průvodkyně vyzvala první účastníci, která si přišla „postavit“ svou konstelaci, aby k ní přisedla. „Co tě trápí, s čím ti můžeme pomoci?“
Helenka krátce popsala nefunkční vztah s manželem a synem, kteří se jí příliš vzdálili. Průvodkyně už nepotřebovala další detaily. Vyzvala Helenku, aby si vybrala z přítomných zástupce, kteří budou představovat jí samotnou, manžela a syna. Tyto tři rozmístila intuitivně v prostoru a konečně se usadila, aby mohla sledovat proces vlastní rodiny.
Žena, která jí zastupuje, odvrací zrak od mužů, kteří se postavili bok po boku. Po chvíli se chytí za břicho, lehce zlomí v pase a začne pokašlávat. Průvodkyně k ní přistupuje a ptá se, jak se cítí. Žena se snaží narovnat, ale nevolnost ji drží v předklonu.
„Je mi z nich zle, nemůžu se na ně ani podívat“.
„Vždyť je to tvůj muž a syn. Tvá nejbližší rodina. Proč je ti z nich zle?“
V tu chvíli se rozvzlyká syn. Průvodkyně ho osloví: „Co ti je? Co potřebuješ říct?“
„Tolik to bolí, co říká!“
Průvodkyně požádá syna, aby se podíval matce do očí a pronesl: „Už se od nás neodvracej, potřebujeme tě!“
Ženu slova srazí do kolen, usedavě se rozpláče.
„Proč nedokážeš přijmout svou rodinu?“
Žena vydechne: „Tolik mi ublížili! Už je to znovu udělat nenechám!“
„Kdo ti ublížil?“
Žena se utiší, zavře oči a ponoří se do nejtemnějších vrstev svého nevědomí.
„Někdo blízký, když jsem byla malá. Sedím ve tmě, třesu se zimou. Čekám, kdy se konečně otevřou dveře. Mám hrozný strach, že tam umřu.“
„Vzpomeň si, kdo je ten blízký člověk? Kdo zavřel ty dveře, za kterými sedíš?“
„Je to strýc.“ Obraz se zaostřuje.
„Jsem malá a rodiče mě k němu vozí na hlídání. Musím být hodná, poslouchat. Když něco provedu, zavře mě zase ven do kůlny. Nenávidím ho za to a vždycky budu.“
Já sedím, pozoruji tuhle sondu do hlubin cizí rodiny a je pro mě těžké uvěřit. Podezírám průvodkyni, že si pozvala komparz z městského divadla, aby zapůsobila na nováčky.
Ještě v ten den pochopím, že v konstelacích se nehraje divadlo.
Reprezentant nemá nic vědět. Nehraje roli. On je. Ve své roli začne vnímat emoce, pohyby, slova. To není jeho, to k němu přichází. Vstupuje do určitého pole, které „ví“ a bez vědomého úsilí začne vyjadřovat, co k dané roli patří. Tento jev se odehrává na úrovni duše, která je nám běžně nepřístupná.
A v této části přichází pro Helenku odpověď. Není to její syn, ani muž, kdo se vzdaluje. Jako malé děvčátko vyjádřila nenávist ke strýci. Ta se v podobě energie propsala do kolektivního pole vědomí, ve kterém působí, dokud nedojde k její transformaci. Jenže tahle nenávist nepatří jen strýci, ale všem mužům. Nevědomky tak vyrůstá a prochází životem s energií, která staví mezi ní a muže nepřekonatelnou bariéru.
Nikdy je k sobě nepustit tak blízko, aby ji mohli zase ublížit. Nikdy tak blízko, aby ji mohli milovat.
Jenže mužem je její manžel, její syn. Nechápe, proč vedle sebe žijí jako cizinci. Staví se do role oběti - co je to za vděk? Pro oba se doslova krájí na kousíčky, ale pořád je to málo?
Je to míň než málo, milá ženo… Jejich srdce nezahřeješ svíčkovou na smetaně nebo vyžehlenou košilí. Zahřeješ je svým srdcem, které si nechala zmrzlé v kůlně.
Průvodkyně vyzve ženu a syna, aby se naproti sobě postavili a dívali se jeden druhému upřeně do očí. „Řekni své matce, že je čas. Že může otevřít své srdce rodině.“ Syn s upřeným pohledem na matku opakuje slova. Žena se opět rozpláče, už ne bolestí, ale něhou, kterou dovoluje cítit rehabilitované srdce. Syn svá slova opakuje dlouho, neuhýbá pohledem. Natahuje ruce k matce a trpělivě čeká, až se přiblíží. Každý krok musí jít ze srdce. Probíhá transformace. Z nenávisti na lásku. Ti dva se k sobě konečně pomalu přibližují, až se vroucně obejmou a nechají vytrysknout gejzíry emocí. Podobný proces čeká ženu se svým mužem. I tato cesta končí usmířením. Trojice končí konstelaci v dlouhém obětí. Průvodkyně vyzve Helenku, aby si konstelací prošla nyní sama za sebe.
Touto konstelací nemá Helenka zdaleka vyhráno. Doma ji nebude rodina jako mávnutím kouzelného proutku vítat s otevřenou náručí. Konstelací započala proces uzdravení, ve kterém musí vědomě pokračovat.
Ten den proběhly čtyři další konstelace, do dvou jsem byla vybraná jako reprezentant. V roli jsem pochopila, že průvodkyně nepozvala komparz. Že máme tu moc cítit věci, které nelze vysvětlit. Taky jsem začala chápat, v jaké míře ovlivňujeme svůj život. My nejsme jeho obětí, jsme jeho strůjcem. Tohle klišé nabylo nejživějšího rozměru. Každé slovo, každý čin, píše knihu osudu. Nejen tvojí, ale kolektivní.
Pochopíš, jak mávnutí motýlích křídel v Peru spustilo lavinu v Himalájích.
Tak začala cesta, která rozdělila můj život na ten před konstelacemi a po nich.
