Článek
Dostávala jsem průběžná upozornění. Někdy formou pohlazení - staré, trpělivé dlaně. Jindy jako kdyby mě praštila pánev přímo do čela.
Zlomové pro mě bylo, když jsem se vracela z prodlouženého víkendu na festivalu v Karlových Varech. Opět jsem neodhadla množství alkoholu a frustrovaná tím nekonečným kolotočem sebezklamání jsem po příjezdu domu vyběhla do dětského pokoje a schoulila se ke čtyřletému synovi s hysterickým pláčem do postele. Vůbec jsem nepřemýšlela, co to v té čisté hlavičce vyvolá - potřebovala jsem sobecky pomoc ze zoufalství, které mě navýsost mučilo. Asi jsem chtěla, aby tu mizérii viděl. Aby cítil, jak moc mě to trápí, jak jsem slabá a neumím si sama pomoci. Ale on pomoc taky nedokázal.
„Nečekaně“ vůbec nevěděl, jak si poradit s naříkající maminkou v posteli, nerozuměl tomu, co se ten stav vyvolalo, natož, jak ho uklidnit. Jen pořád dokola opakoval: „Běž za tatínkem, ten ti pomůže. Zavolej tatínka.“ Cítil, že tahle věc je na něj příliš velká. A já cítila i přes promile, že mě to přerostlo.
Že už nikdy nechci dopustit, aby mě takhle syn viděl. Chci pro něj být silná máma, která se může rozbrečet, ale třeba proto, že se pohádala s kamarádkou, nebo proto, že se ve světě vedou války. Už po tisící jsem slíbila sobě, svým nejmilovanějším a vůbec celému širému vesmíru, že přestanu. Přestanu se od sebe odpojovat do té míry, kdy už za mě jedná ta druhá. Uršula jsem ji pojmenovala. Moje alter ego. Můj Hyde.
Kdy už nechám potopit tu loďku, která mě převáží na druhý břeh, kde vysedám a nastupuje ona. Vždycky nedočkavá, bezhraniční, lačná po dobrodružství, senzaci, extrémních emocích a jiskřivých chvílích, které vám vypalují kůži do masa. Čím déle ji na břehu nechám čekat, tím je pak nenasytnější.
A teď to dilema. Ta kouzelná loďka - alkohol - do jaké míry se ho chci vzdát? Vždyť já nejsem závislá, piju opravdu příležitostně. Ale když už, tak už…
Kolikrát že jsem skrze aplikaci Find my phone druhý den hledala telefon po barech? Kolik krásných dní (jasně, že vesmír uvaří to nejkrásnější počasí) jsem proležela nemohoucí v posteli? Kolik plánovaných programů počínaje návštěvou doktora po pedikůru jsem musela zrušit?
Mám na to sílu vzdát se definitivně pohárů skvělého červeného vína s kamarádkou na večeři? A je vůbec potřeba zacházet do extrému?
Do jaké míry se dokážu ovládnout, abych s loďkou zůstala bezpečně na své straně břehu?
Věděla jsem moc dobře, že potřebuji mnohem intenzivnější práci sama se sebou. Nestačily vnitřní dialogy o tom, jak jsem to zase podělala, kamenování Uršuly, dokonce ani všechny ty konflikty se světem, které to vyvolalo.
Už jsem za sebou měla první zkušenost s rodinnými konstelacemi - terapií, kdy ve skupině dochází k uzdravování duše a přepisování nefunkčních vzorců. Měla jsem to štěstí, že jsem si jako účastník vyzkoušela, jaké to je, být součástí uzdravovacího procesu někoho jiného. To, že si vás někdo vybere do konstelace nikdy není náhoda. Téma se vás vždy do nějaké míry týká a proces tak uzdravuje i vás. Pochopila jsem, že se nejedná o herecké etudy, ale o napojení se do „pole vědění“, které umožňuje účastníkům přístup k informacím, které jinak vědět nemohou. Ve své roli začne účastník vnímat emoce, pohyby, slova, které k němu přichází. Tento jev se odehrává na úrovni duše, která je nám běžně nepřístupná.
Přišel den D - dostala jsem příležitost „postavit“ si svojí konstelaci. To znamená vybrat si téma, které mě nejvíce v životě zatěžuje a seznámit se s ním tváří v tvář v jeho skutečné podobě, s jeho příčinou a dá-li Bůh, i nabídkou řešení.
Když se průvodkyně zeptala, co mě trápí, měla jsem jasno. Je to vztah se synem a partnerem. Cítila jsem, že se na sebe neumíme napojit. Fungovat jako jedno těleso. Odmršťují nás od sebe vlastní strachy - ty největší pak se sebe samých.
Průvodkyně mě vyzvala, abych si postupně vybrala reprezentanty za sebe, partnera a syna. Ty jsem pak intuitivně rozmístila v prostoru. Partnera a syna jsem postavila vedle sebe, ale ne do těsné blízkosti. Reprezentantku za sebe jsem postavila naproti synovi s mužem ve vzdálenosti několika metrů. Posadila jsem se, abych mohla sledovat tanec našich duší.
Reprezentanti se nacítili na esence energií, které představovali. Vlastně stačí jen stát a přijmout slova a emoce, které k vám přicházejí. A ony vždycky přijdou.
Syn poodstoupil od otce do strany a byl v této nové pozici skoro stejně tak daleko jako od matky.
Průvodkyně zareagovala na pohyb: „Proč se vzdaluješ svým rodičům?“
Syn: „Necítím blízkost. Necítím se ani jako dítě. Spíš jako jejich učitel“.
Průvodkyně vrací matku s otcem do okamžiku jejich seznámení. Slovy i energetickou prací rukama.
Obrací se na otce: „Jak ti je? Právě jste se seznámili“.
Otec: „To je doslova extáze, cítím ohňostroj emocí - nemůžu se jich nabažit!“.
Průvodkyně: „Jak je to tobě?“ Obrací se na ženu.
Žena: „Je mi báječně. Jsem lehká jako motýl. Chci jen nekonečně tančit.“
Průvodkyně vrací pár zpět do aktuální rodinné situace: „Máš tady svého muže, své dítě. Co jim chceš říct?“
Žena: „Že mám strach. Bojím se, že neobstojím. Jako matka. Jako partnerka. Nejvíc mě děsí to, že necítím napojení. Blízkost. Jen ten strach.“
Průvodkyně: „To je tím, že jste si na začátku vztahu nazrcadlili prázdné srdce. Tahle společná věc vás dala dohromady. Zpočátku jste se zmítali v nízkých energiích, které vás doslova omámily. Pokládali jste je za lásku, za hluboké city. Pak přišlo dítě a s ním vystřízlivění.“
Tohle nechce slyšet nikdo. Příběh lásky má začínat tak, že jeden najde v druhém svou polovinu. Závrať z rozkoše v celém těle, když si píšete, jak si chybíte, první vyznání lásky, utvrzení o tom, že jste si s nikým nikdy tolik nerozuměli - vlastně můžete za druhého dokončovat věty. Samozřejmě jste neměli lepší a vášnivější sex a kdybyste ty předchozí zkušenosti mohli vymazat, klidně to uděláte, protože stejně nestojí za vzpomínku…
V této fázi, v tomto konstelačním procesu, bylo důležité uvědomit si, celou paletu podob lásky, subjektivně vnímané a frekvenční škálu, ve které se pohybuje. Sex může být vášnivý, ale pudový, nízkovibrační, protože se při něm nemilují naše srdce.
Zalíbení ve druhém může být poháněno egem a potřebou, aby nás měl někdo rád, protože sami to nedokážeme.
Narodil se nám syn, statný a pevný, aby ustál začátek soužití se svou rodinou, která se zmítala v chaosu. Byl hodně podrážděný, nevrlý, ne proto, že by byl zlobivé dítě, ale proto, že reagoval na naše rozpoložení.
Bylo na čase rehabilitovat srdce. Tu prázdnotu pomalu začít naplňovat láskou prvně k sobě samé, protože jen pokud milujeme sebe, dokážeme milovat i ostatní.
Stát na samém začátku je lehce traumatizující. Ale získat vhled, pochopit, proč od sebe stojíme tak daleko, je obrovský dar, který jsem byla odhodlaná dál rozvíjet se všemi dostupnými nástroji.
