Článek
Nebyla to vzpoura proti světu, ale tichá prosba vlastního těla. Už nemohlo dál. A já jsem ho poprvé poslechla.
Myslela jsem si, že nejtěžší bude zvyknout si na pomalejší tempo.
Mýlila jsem se.
Nejtěžší bylo sledovat reakce okolí.
Když jsem přestala být všude včas, lidé si toho všimli.
Když jsem neodpovídala hned, ptali se, jestli se něco děje.
Když jsem odmítla, tvářili se překvapeně.
„Ty máš čas, ne?“
„Ty to přece vždycky zvládáš.“
„Co se to s tebou děje?“
Zpomalit v systému, který jede naplno, je podezřelé.
Já se přitom cítila poprvé po dlouhé době klidněji.
Ne šťastná.
Ne bezstarostná.
Ale přítomná.
Všímala jsem si věcí, které jsem dřív míjela.
Jedla jsem bez spěchu.
Dýchala jsem hlouběji.
A paradoxně — fungovala jsem lépe.
Okolí to ale neslo hůř než já.
V práci se začalo mluvit o tom, že „už nejsem tak flexibilní“.
V rodině o tom, že „si moc hlídám svůj prostor“.
Mezi přáteli se objevilo ticho tam, kde dřív byla samozřejmost.
Nikdo neřekl, že dělám něco špatně.
Ale cítila jsem to.
Zpomalení totiž narušuje rovnováhu.
Když jeden přestane běžet, ostatní si uvědomí, jak rychle běží oni sami.
A to je nepříjemné.
Snazší je říct, že se měním.
Nejtěžší byly výčitky, které nikdo nevyslovil nahlas.
Pohledy.
Poznámky bokem.
Ironie maskovaná jako starost.
„Tak ty máš teď pohodu.“
„Závidím ti, že si to můžeš dovolit.“
Dovolit.
Jako by zpomalení bylo luxusem, ne nutností.
Musela jsem si znovu a znovu připomínat, proč to dělám.
Ne proto, abych byla zajímavá.
Ne proto, abych provokovala.
Ale proto, že když jsem nezpomalila, ztratila jsem sebe.
Postupně se ukázalo, kdo mě má rád pro mě — a kdo pro tempo, které jsem držela.
Někteří odešli.
Někteří zůstali, ale s odstupem.
Někteří se přizpůsobili.
A pár jich tiše řeklo:
„Možná bych to taky potřeboval.“
Zpomalit neznamená přestat.
Znamená vybrat si, co má smysl.
A to je rozhodnutí, které okolí často nese hůř než my sami.
Protože svět má rád lidi, kteří běží.
Ale málo prostoru dává těm,
kteří se zastaví
— a konečně se nadechnou.
