Článek
Když bylo potřeba něco zařídit, vyslechnout, uklidnit, vysvětlit. Ne proto, že bych byla nejsilnější, ale protože jsem neříkala ne. A protože jsem si dlouho myslela, že pomáhat znamená být dobrým člověkem.
Začínalo to drobnostmi. Zůstanu déle v práci, aby to někdo nemusel řešit. Vyslechnu kamarádku, i když sama sotva stojím na nohou. Vezmu si na sebe další úkol, protože „to přece zvládnu“. A pokaždé jsem měla pocit, že dělám správnou věc.
Pomoc mi dávala smysl. Dělala mě potřebnou. Užitečnou. A v tom byl klid. Když pomáháš, nemusíš se ptát, co potřebuješ ty. Nemusíš se zastavit. Nemusíš cítit vlastní prázdno.
Jenže tělo se ptá dřív než hlava.
Začala jsem být unavená takovým způsobem, který nepřejde spánkem. Budila jsem se vyčerpaná. Všechno mě stálo víc energie, než kolik jsem měla. A přesto jsem si říkala, že je to normální. Že jsem jen unavená. Že je to období.
Když jsem si dovolila na chvíli přestat pomáhat, přišel pocit viny. Jako bych někoho zradila. Jako bych nebyla dost. A tak jsem pokračovala. Přes bolest hlavy. Přes sevřený žaludek. Přes ticho, které ve mně rostlo.
Nejhorší bylo, že jsem si dlouho myslela, že mě nikdo nenutí. A měla jsem pravdu. Nikdo mě nenutil. Byla to moje vnitřní povinnost. Přesvědčení, že moje hodnota roste s tím, kolik toho unesou moje ramena.
Jednoho dne mi někdo řekl: „Ty se nikdy nezastavíš, viď?“ A já jsem se automaticky usmála. Jako by to byla pochvala. Až později mi došlo, jak smutné to vlastně je.
Pomoc se postupně změnila v očekávání. Lidé si zvykli, že jsem k dispozici. A já si zvykla, že moje únava není dost dobrý důvod k tomu, abych odmítla. A tak jsem pomáhala dál, i když už to nebyla volba, ale nutkání.
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že už necítím radost. Ani z pomoci. Ani ze vztahů. Ani ze sebe. Byla jsem prázdná nádoba, ze které si každý bral, dokud tam něco bylo.
Tehdy mi došlo, že ne každá pomoc je zdravá. Že pomáhat bez hranic není laskavost, ale pomalé sebepopření. A že když se vyčerpám, nepomohu nakonec nikomu — ani sobě.
Učit se přestat není jednoduché. Říct „teď nemůžu“ ve mně pořád vyvolává napětí. Ale už vím, že pomoc, která mě ničí, není ctnost. Je to varování.
Dnes se učím ptát sama sebe dřív než ostatních:
Mám na to sílu?
Chci to opravdu udělat?
A co to vezme mně?
Protože skutečná pomoc nezačíná u druhých.
Začíná tam, kde si dovolíš neztratit sebe.
