Článek
Už jako malá jsem vzhlížela k uniformám. Líbilo se mi, že člověk patří k určité skupině. Uniforma určuje roli a zodpovědnost. Od člověka v uniformě očekáváme určité chování. Ať už jsou to zdravotníci, hasiči, armáda, policie, studenti a další. Uniforma posiluje týmového ducha.
Když jsem povyrostla a do Čech se dostali i západní filmy, zjistila jsem, že mám další hrdiny „špióny“.
Jenže špióni nejsou jen tajní agenti z filmů. Ve skutečnosti často pomáhají předcházet válkám, chránit lidi před teroristickými útoky nebo sledovat, jestli někdo nechce zničit náš způsob života. Dělají práci, která nejde vidět, ale jen díky ní můžeš žít v bezpečí a klidu. Třeba jen tím, že se nic neděje. Není to o hrdinství ani o špehování pro zábavu. Je to o ochraně.
„Kdybys věděl, že někdo plánuje něco zlého proti tvé rodině, nechtěl bys, aby to někdo včas zjistil?“
Avšak samota špióna je tichá, hluboká a těžko sdělitelná.
Nemůžeš nikomu říct, kým opravdu jsi. Tvá identita je hra, pravda je nebezpečná a důvěra luxus, který si nesmíš dovolit, i když jsi obklopen lidmi, hraješ roli. Každý pohled či úsměv může být součástí přetvářky. V hlavě ti běží dvě reality. Ta, kterou žiješ na venek a ta skutečná, skrytá pod povrchem.
Špión nese osamělost jako výzbroj. Nedá jí znát, neříká si o útěchu. V jeho světě je mlčení bezpečí a samota jistota. Přesto zůstává člověkem, s touhou být pochopen, milován, přijímán. A právě toto z něj dělá paradox: ochránce, který si nemůže dovolit být chráněn.
A takto se dnes cítím i já. Díky schizofrenii vím, že se tu dějí velké skryté věci. Ale můžu je vůbec vyslovit? Jsou vůbec pravdivé? Není to jen výplod choré mysli?
Každopádně jsem tu, abych pomohla rozkrýt chaos.
Budu vám postupně otvírat svůj svět, to jestli se rozhodnete vstoupit, záleží už jen na vás.
