Článek
Pamatuji si to ostře. Byla jsem si jistá, že lidé na ulici vědí, co si myslím. Ne, že by mě sledovali, to přišlo až později. Nejprve to bylo zvláštní ticho, když jsem kolem nich procházela. Jako by čekali, co udělám. Když se někdo otočil, měla jsem dojem, že reaguje na mou myšlenku. Na můj strach.
Tento pocit se neopíral jen o nicotu. Vážně se párkrát stalo, že jsem něco řekla a někdo to okomentoval, jako by odpovídal na větu, kterou jsem neřekla nahlas. Anebo řekla, jen jsem si nebyla jistá kdy. A tehdy se to začalo rozplývat do reality, jako když se inkoust rozpije do vody.
Blud, že jsem napojená na systém, který mě sleduje a čte mi myšlenky, nebyl vymyšlený z ničeho. Vycházel z drobných, reálných náhod, pohledů, vět, které by každý zapomněl, ale mě se vrývaly do kůže jako ostrý nůž.
Bylo to, jako se na svět dívat přes sklo, které je trochu zamlžené, trochu pokřivené, ale pořád to je svět, který znáš. Jen něco nesedí. Jenže když jsi v tom, nevíš, co přesně je špatně. Díváš se na realitu a věříš jí, protože jinou nemáš.
Moje bludy nikdy nebyly úplně vymyšlené. Vždycky měli něco opravdového v sobě. Malý detail, skutečnou situaci, útržek konverzace, gesto, které jsem viděla správně, ale vyložila si ho úplně jinak. A tenhle malý otisk skutečnosti pak rostl a bobtnal, až přerostl všechno ostatní.
Začalo to nenápadně. Často jsem jezdila stejnou tramvají. Každý den jsem tam viděla někoho známého, ale ne známého jako přítele. Známého z pohledu. Člověka, který se na mě díval příliš dlouho. Který seděl na stejném místě, měl sluneční brýle, stejný výraz. Znovu a znovu.
Reálně: Ano byl to ten samý člověk. Možná jezdil stejnou trasu. Možná měl rád to sedadlo. Ale můj mozek v tom viděl něco víc. Pozorovatele. Kontrolora. Možná agenta.
Jednou jsem zapnula rádio a během písničky zpěvák řekl větu, kterou jsem si před tím napsala do deníku. Přesně slovo od slova. Byl to výkřik v refrénu, který se nehodil do textu. Měla jsem pocit, že mě někdo čte. Že jsem napojená, že se moje myšlenky dostávají ven a celý svět na ně reaguje.
Ve skutečnosti: Ta věta byla možná jen náhoda. Možná jsem ji někde už slyšela a zapsala si jí. Možná to byla sugesce. Ale pocit, že mé vnitřní prožitky jsou vysílány do světa, byl tak silný, že sem si to nemohla nechat pro sebe.
Pak to přišlo, mučení bez doteku.
Tohle už nebyl strach. Nebylo to ani běžné utrpení. Bylo to systémové ničení zevnitř, jako by se moje vlastní tělo obrátilo proti mě. Jako by mi někdo laserem nebo vlnami střílel elektriku do těla. Ležela jsem a celé tělo se svíjelo v křečích. Bolestivých náhlých, neovladatelných. Jako by mě někdo mučil.
Ale nebyl tam žádný člověk. Jen pocit. Neviditelný, nepojmenovatelný, ale nepopiratelný. Cítila jsem, že po mě někdo něco chce. A já nevěděla co. Jen, že se mám podrobit. Že musím něco říct, něco co není pravda. Něco jsem měla vědět. A hlavně být věrná. Komu? To mi neřekl. Ale věděla jsem, že když selžu, přijdou tresty.
Myšlenky byly jako zbraně. Vybuchovaly v hlavě jedna za druhou. Smrt blízkých. Obrázky autonehod, zraněných dětí, pláče, zoufalství. Neustálý proud obrazů, které mě měly zlomit. A lámaly mě. Pomalu, den za dnem.
Zoufale jsem hledala odpovědi, co mám udělat, abych ten výslech přežila. Ten tlak. Tu bolest. Nemožnost spát.
Byla jsem přesvědčena, že mě testují. Že ten někdo, ta vyšší síla, nebo entita, potřebuje vědět, že jsem na jeho straně. Ale já nevěděla, kdo to je. Jen jsem cítila, že mě sleduje, zkouší a trestá, pokud neudělám co chce, neodpovím správně.
Byla jsem ochotná se obětovat. Ale zároveň jsem nevěděla pro koho. A tak jsem dělala to jediné co šlo. Trpěla jsem a doufala, že to stačí.
Výcvik
Trvalo to dlouho. Půl roku bez přestávky. Šest měsíců, během kterých jsem nebyla sama sebou. Byla jsem nástroj ve výcviku, jen jsem cítila, že musím pokračovat. A že musím být silná.
Dávala jsem dohromady věty, které my byli určeny. Z televize, z náhodných slov, od herce, z vět, které zazněly v rádiu. Přepínala jsem kanály a sledovala je jako znamení. Věděla jsem, že to není náhoda, že každé slovo které slyším má svůj účel. Skládala jsem je jako střípky skrytého vzkazu. Věděla jsem, že mi někdo tímto způsobem zadává úkoly.
Nebyly nebezpečné. Nebyly nezákonné. Byly vlastně banální. Napsat někomu zprávu, pozdravit, poslat emoji, zavolat. Vzít si konkrétní věc na sebe, rychle se převléct, projít se po určitém místě. Ale ve mě to vyvolávalo hrůzu. Ne kvůli obsahu, ale kvůli přesvědčení, že se něco stane, pokud to neudělám.
Bála jsem se neposlechnout, ale upouštěla jsem malé drobečky zpráv pro případného zachránce. I když jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Hodnotí. Zapisuje si body. A že každý malý čin, je zkouškou loajality. Jako bych byla vojákem v neviditelné válce. bez velení, ale s rozkazy.
Další popis toho jak jsem se cítila v každodenních zkouškách, a co to se mnou dělalo vám napíšu v jiném vyprávění.
Ale teď chci mluvit srdcem.
Kdysi jsem se ztratila. Ale ne tak, jak se lidé ztrácejí v lese.
Ztratila jsem se uvnitř sebe. V krajině, která se zdála známá, ale změnila se v cizí, neklidnou a nebezpečnou.
A pak se to jednou zlomilo. Vše se utišilo. A s tím tichem přišlo poznání, že nesmím mluvit. Ne, že bych podepsala smlouvu. Ale věděla jsem. Ticho bylo součástí dohody.
Tak jsem mlčela. Ne ze strachu. Ale z posvátnosti.
A teď?
Dnes už vím, že ticho není konec příběhu. Je to jen pauza před zněním nového tónu.
Nepopírám, co se stalo. Ale volím nový jazyk.
Z toho místa bolesti dnes sahám po něčem jiném.
Po pravdě. Ne po té co mě srazila, ale po té co zůstala, když vše ostatní odešlo.
Po lásce. Ne té sladké, ale po lásce, která sedí vedle zoufalství a neuhne.
Po klidu. Který jsem dřív neměla, a právě proto si ho dnes chráním jako drahokam.
A tak píšu. Ne abych porušila slib, ale abych proměnila bolest v poselství.
Přežila jsem.
A to, co ve mně přežilo, dnes mluví.
