Článek
Nevím, jestli to co píšu, je literatura. Nevím, jestli je to dobré. Vím jen, že je to pravdivé.
Každý článek, který zde publikuji, není jen řádek za řádkem, ale vnitřní krajina. Zkreslená, syrová a někdy bez tvaru. Někdy jen stín myšlenky. Slova se mi mnohdy rozplývají pod rukama, jako bych místo vět kreslila mlhou.
A možná právě tohle je umění.
Filozofické, abstraktní, beztvaré. Stejně jako duše člověka, který prochází temnotou. Neučím, nepřesvědčuji, ani nenabízím jasné návody. Jen se dívám dovnitř a nechávám ostatní nahlédnout.
Nepíšu, protože znám odpovědi. Píšu, protože mi otázky hoří pod kůží.
Možná tvořím nový druh umění. Psaní jako otevřený prostor. Bez rámu, bez pointy, bez příkras. Jen čistá přítomnost mezi dvěma lidmi - mezi mnou a tebou, kdo právě čteš.
A pokud v těch slovech najdeš sebe, pak jsme možná nebyli tak sami, jak jsme si mysleli.
