Článek
Rozvod rodičů není nikdy pro nikoho příjemná záležitost. Ve vzduchu visí spousta otázek, pocitů a emocí. Jeden z největších otazníků představuje nový partner rodiče.
Když se táta znovu oženil, měla jsem smíšené pocity, ale brala jsem to tak, že je to jeho rozhodnutí. Bylo mi kolem dvaceti let, studovala jsem a hlavně jsem doufala, že je šťastný. Jeho nová žena Alena mi do oka příliš nepadla. První varovná kontrolka se mi rozsvítila už několik let před jejich svatbou. Bylo mi asi patnáct let, když jsem tátu poprosila, jestli by mi nekoupil lístek na hokej. Odpověď ale nepřišla od něj. Ozvala se Alena.
„No, mně by byla hanba. Já bych si na ten lístek vydělala sama a neškemrala bych u táty.“
Tenkrát jsem to přešla, ale zůstalo to ve mně.
Po nějaké době za mnou táta přišel s tím, že pokud s ním budu chtít řešit finance, mám to dělat ve chvíli, kdy u toho Alena nebude. Překvapilo mě to, ale respektovala jsem jeho přání.
Když jsem s ním později řešila výši alimentů, které byly od mých čtrnácti let stále stejné, přestože se zdražovalo a já nastoupila na vyšší odbornou školu, přišel zlom. Táta se velmi rozzlobil. Nadával a vztekal se. Nikdy jsem přesně nevěděla, kolik vydělává, ale věděla jsem, že nouzí netrpí. Od té chvíle se mezi námi něco změnilo.
Bolelo mě to. Když jsem byla malá, byl to ten nejlepší táta na světě. Se mnou i s bratrem trávil spoustu času, jezdili jsme na dovolené i na výlety a na naše dětství vzpomínám ráda. Pořád jsem v něm toho tátu viděla, a proto jsme spolu zůstali v kontaktu, i když už nebyl tak častý.
Nikdy mě ale nepozval jen tak na oběd nebo na kávu. Když jsem dokončila vyšší odbornou školu, pozvala jsem ho na slavnostní vyřazení. Nepřišel. Krátce po nástupu do nové práce jsem vážně onemocněla a měsíc ležela v nemocnici. Navštívil mě jen jednou.
Postupně jsem si začala všímat, že se mění. Nejen psychicky, ale i fyzicky. Hodně zhubl a nevypadal dobře. Věděla jsem, že hodně kouří a rád si dá alkohol. Řekla jsem mu, že mám o něj strach a že mi nepřijde v pořádku. Nic mi na to neodpověděl. Doufala jsem alespoň, že člověk, který s ním sdílí domácnost, ho přesvědčí, aby navštívil lékaře.
Pak přišel akutní zdravotní problém.
Tím všechno začalo. Tátu odvezli do nemocnice a lékaři začali hledat příčinu zhoršení zdravotního stavu. Po sérii vyšetření přišla zdrcující zpráva – rakovina plic s metastázami.
Plakala jsem. Cítila jsem se ztracená a nevěděla jsem, co dělat. Maminka pracovala ve zdravotnictví, takže jsem s ní všechno probírala. Prognóza nebyla dobrá.
Protože táta ležel v nemocnici, kde jsem pracovala, chodila jsem za ním vždy, když to bylo možné. Bylo mi jedno, co mezi námi v minulosti bylo nebo kolik práce na mě čeká. Pořád to byl můj táta.
S bratrem Jonášem jsme se u něj střídali a po rozhovorech s lékaři jsme dospěli k tomu, že by pro něj byla nejlepší domácí hospicová péče. Táta nám několikrát řekl, že nechce být v nemocnici a že by si přál být doma. Chtěli jsme mu jeho poslední přání splnit.
Alena ale s domácím hospicem opakovaně nesouhlasila.
Nechápaly jsme to. Lékaři doporučovali paliativní péči, nemocnice už mu nedokázala nabídnout léčbu a táta si přál být doma. Přesto se domácí hospic nezrealizoval.
Když byl propuštěn domů, Alena si vzala dlouhodobé ošetřovné. Já za tátou chodila vždy, když jsem mohla. Seděla jsem u něj, držela ho za ruku, hladila ho po vlasech a vyprávěla mu, co se děje v mém životě. I když měl často zavřené oči, měla jsem pocit, že mě vnímá.
S Jonášem jsme se Aleně snažili vysvětlit, co domácí hospic znamená a proč jsme přesvědčení, že by tátovi přinesl větší klid a důstojnost. Naše pohledy se ale nikdy nepotkaly.
Některé poznámky mě zraňovaly. Například když se mě zeptala, proč tátovi neuvařím a nepřinesu jídlo. Věděla přitom, že celé dny pracuji a po práci jezdím rovnou za tátou. Navíc už téměř nejedl.
Když se jeho stav zhoršil, opakovaně se volala záchranná služba a táta znovu končil v nemocnici. Pokaždé mi to trhalo srdce, protože jsem věděla, že právě tam být nechce.
Takto to pokračovalo několik měsíců.
Před tátou jsme s bratrem byli silní. Když jsme ale přišli za maminkou, rozplakali jsme se. Byla nám obrovskou oporou. Pomáhala nám orientovat se v lékařských zprávách, vysvětlovala odborné pojmy a snažila se pomoci tam, kde mohla.
Pak přišel den, kterého jsem se bála.
Táta se velmi zhoršil a opět se volala sanitka. Když jsem ho viděla, třásla jsem se. Držela jsem ho za ruku a slzy mi tekly po tváři. Personál nám umožnil zůstat u něj až do večera. Když jsem odcházela, zašeptala jsem mu pár důležitých slov, pohladila ho po vlasech a odešla.
V noci zazvonil telefon.
Tatínek naposledy vydechl.
Byla to obrovská bolest. Jediné, co jsem si pořád opakovala, bylo, že už netrpí. Že ta zákeřná nemoc nad ním už nemá moc.
Po jeho smrti následovala řada nepříjemných situací a rozhovorů. S bratrem jsme nakonec dospěli k rozhodnutí, že kontakt s Alenou ukončíme. Definitivně mě v tom utvrdila návštěva notáře. Ještě před ní se k nám dostaly informace, že mezi známými zaznívala tvrzení, že jsme si přáli, aby táta co nejdříve zemřel kvůli dědictví.
O to bolestnější pro mě bylo, že veškerý tátův majetek nakonec připadl Aleně.
Podobných poznámek a situací bylo víc. Mrzely mě a bolely, ale lidé, kteří nás opravdu znali, věděli, jaký vztah jsme s tátou měli a co pro nás znamenal.
Táta ještě nebyl v důchodovém věku. Těšil se, že jednou bude dědečkem. Děti miloval a uměl to s nimi. To přání už se mu bohužel nikdy nesplní.
Jedno ale vím jistě.
Pokud někdy někdo z mých blízkých vysloví přání odejít doma, v prostředí, které miluje a zná, udělám všechno pro to, aby se mu splnilo. Protože odcházení je součástí života. A právě v těch posledních chvílích si člověk zaslouží co nejvíce důstojnosti, klidu a respektu ke svým přáním.
Jména a některé identifikační údaje byly záměrně změněny z důvodu ochrany soukromí. Článek je osobní výpovědí o mé zkušenosti
