Článek
Tak jo, možná by bylo dobrý, abych řekla, kdo jsem.
Jsem sociální pracovnice. Nebo, jak říkám já, socina. Člověk, který se nějakým záhadným způsobem dostal k práci, ve které během jednoho dne řeší bydlení, dávky, příspěvky na péči, rodinné vztahy, domovy pro seniory, propuštění z nemocnice, telefonáty příbuzných a občas i věci, u kterých si říká: „A proč to vlastně řeším zrovna já?“
Pracuji v nemocnici, takže moje pracovní prostředí není úplně místo, kam by se člověk chodil nudit. Každý den potkávám lidi v nejrůznějších životních situacích. Někteří jsou staří, někteří nemocní, někteří úplně sami, někteří mají kolem sebe rodinu čítající přibližně čtyřicet lidí – a přesto nikoho, kdo by mohl pomoct. A pak jsou tu ti, kteří přijdou s větou:
„Paní sociální pracovnice, já bych potřeboval/a jenom jednu maličkost…“
A já už v tu chvíli většinou vím, že to nebude maličkost.
Sociální práce je totiž zvláštní obor. Člověk do něj nastoupí s představou, že bude pomáhat lidem. A to opravdu dělá. Jenže zároveň zjistí, že bude také telefonovat na úřady, hledat místa v domovech, vyplňovat formuláře, vysvětlovat příspěvky, přesvědčovat rodiny, že některé věci opravdu nejdou zařídit do zítřka, a pravidelně zjišťovat, co všechno ještě může člověk dělat s kafem v ruce.
A právě proto vzniká tenhle deník.
Nechci tady psát učebnici sociální práce. Nechci nikoho poučovat a už vůbec nebudu prozrazovat žádné informace, podle kterých by šel poznat konkrétní pacient. To, co tady bude, budou spíš moje postřehy, příběhy a situace, které mi práce přináší.
Některé budou vtipné.
Některé absurdní.
Některé možná trochu smutné.
A u některých si možná společně řekneme:
„Tohle přece nemůže být pravda.“
Může.
Pracuju totiž v sociální práci.
A tohle je Z deníku sociny.
Hm, dobře, rozumím.
Jako socina používám jednu větu častěji, než svoje jméno. Jo. Je to „hm, dobře, rozumím“. A pak to přijde. „Paní sociální, mamka bejt doma ale nemůže, nemá se o ni kdo postarat, potřebujeme domov důchodců.“ „Dobře.“ „Ale aby byl blízko rodiny. Víte?“ „Dobře.“ „A aby byla na pokoji sama, chceme, aby se měla co nejlíp.“ „Rozumim.“ „A hlavně, aby byl hned.“ „Rozumím.“ „A nešlo by to zadarmo?“ V tu chvíli někde v rohu kanceláře umírá moje poslední mozková buňka.
Jako, já to chápu. Frustrace je moje druhá nejlepší kamarádka. Ale haló, hned se ani pes nevykákne. Abyste mě dobře pochopili, já fakt ráda pomáhám. Nedělá mi problém všechno vysvětlit desetkrát. A opravdu rozumim tomu, že když člověk do téhle sféry nevidí, neumí si to úplně představit. Nicméně občas i Hurvínek vidí tu válku reálněji.
A jak to funguje?
A jéje. To kdybychom věděli, asi bych přišla o práci. Sranda. Žádost do domova pro seniory se musí podat, pak proběhne šetření, je potřeba vyřídit příspěvek na péči, vyjádření lékaře… ne, o tom teď mluvit nebudeme.
Já vím, že těch míst je málo. A lidí, co potřebujou pomoc je hodně. Nebojte se, pracuju na tom, aby v těch zařízeních postavili palandy. A já si žádost podám asi už teď. Pro jistotku. Protože trpělivost místa přináší… To ale neznamená, že socinu necháme ve všem samotnou. Ona vás potřebuje. Spolupráce je důležitá. Dobře? Rozumíme?
„Paní sociální pracovnice, potřebovali bychom něco zařídit.“
Hm, dobře, rozumím.
Tohle je věta, která v mé práci nikdy neznamená „potřebovali bychom něco jednoduchého“.
Nikdy.
Když mi někdo řekne, že potřebuje „jen něco zařídit“, v hlavě si automaticky připravuji seznam minimálně pěti institucí, tři telefonní hovory, dvě žádosti, jeden formulář, který bude potřeba vyplnit znovu, protože v něm bude chybět kolonka, kterou formulář vůbec nemá, a minimálně jednoho člověka, který mi řekne:
„Tohle ale není v naší kompetenci.“
Ano.
To už jsem pochopila.
Jen zatím nevím, v čí kompetenci to tedy je.
V nemocnici se totiž sociální pracovnice poměrně rychle naučí jednu zásadní věc:
Když nevíte, kam pacienta po propuštění umístit, zavolejte sociální pracovnici. Když rodina neví, co s pacientem, zavolejte sociální pracovnici. Když pacient nemá kam jít, zavolejte sociální pracovnici. Když někdo potřebuje příspěvek na péči, zavolejte sociální pracovnici. Když někdo potřebuje domov pro seniory, zavolejte sociální pracovnici. A když náhodou nevíte, kdo má sociální pracovnici zavolat?
Nevadí, ona si zavolá sama.
Hm, dobře, rozumím.
Pak otevřu počítač, vezmu telefon, začnu hledat zařízení, obvolávat úřady, zjišťovat možnosti a do toho se snažím nezapomenout, proč jsem vlastně před pěti minutami šla do kanceláře. A přesně v těchto chvílích si říkám, že moje pracovní pozice by se možná měla přejmenovat.
Ne sociální pracovnice.
Spíš:
„Člověk, který se pokusí zjistit, kdo to má vlastně řešit.“
A víte co?
Většinou to nějak zjistíme. Protože přesně o tom sociální práce je. O lidech, o jejich rodinách, o jejich problémech, o hledání řešení…
A taky o tom, že se během pracovního dne naučíte říkat:
„Hm, dobře, rozumím.“
tak přesvědčivě, že nikdo nepozná, že uvnitř právě křičíte.
Hm.
Dobře.
Rozumím.
Zavolejte tam Vy.
Manželka pacienta si vlastní cestou zařizuje jeho překlad do zařízení. Fajn. Je to její cesta, její iniciativa, její zařízení. Já jsem tu od toho, abych jí v rámci svých možností pomohla. Takže si zavoláme.
A přijde:
„Zavolejte tam vy.“ Dobře. „Pošlete to.“ Dobře. „Zajistěte to.“ Hm. Dobře. „Vyřešte to.“
Hm, dobře, rozumím.
V duchu:
Doháje, a co jsem?!
Nebudeš mi přece do telefonu říkat, co mám dělat. Ty něco potřebuješ, ne já!
Ale samozřejmě.
Klídeček.
Profesionální přístup.
Úsměv do telefonu, i když ho ten člověk samozřejmě nevidí. „Ano, samozřejmě, podíváme se na to.“ Takže připravím žádost o příspěvek na péči. Vysvětlím, co kam napsat. Vysvětlím, kde co podepsat. Vysvětlím, co všechno doložit. Vysvětlím, kde mi ty papíry potom nechat, abych je mohla odeslat.
Prostě servis.
Hm, dobře, rozumím.
A pak čekám. Den. Dva. Týden. Dva týdny.
Nic.
Tak si říkám, že asi papíry někde zabloudily.
Tak volám.
„Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, jestli už máte ty dokumenty k příspěvku na péči.“
A odpověď?
„Já je ztratila. Ale tak to ještě počká, ne?“
…
Hm, dobře, rozumím.
Ne. Nerozumím. Já tomu totiž nerozumím ani trochu. Protože bez toho příspěvku na péči může být problém s umístěním pacientky do zařízení, které potřebuje.
Takže zatímco já mám v hlavě termíny, zařízení, žádosti, podpisy, odesílání a celý ten krásný sociální kolotoč, člověk, který to má dodat, říká:
„To může ještě počkat.“
COŽE?
Nemůže. Nemůže to počkat. Tohle není recept na bábovku, který si můžete nechat na příští víkend. Tohle je žádost, která má nějaký důvod, nějaký proces a nějaký čas. Ale samozřejmě jí do telefonu neřeknu:
„Tak si ty papíry, proboha, strčte někam a přijďte, až budete mít pocit, že je vhodná chvíle.“
Ne.
Jsem sociální pracovnice.
Takže řeknu:
„Dobře, ale bylo by opravdu vhodné to co nejdříve dodat, aby se žádost mohla podat.“
Hm, dobře, rozumím.
A pak zavěsím. Sedím. Dívám se do monitoru. A přemýšlím, jestli jsem si opravdu vybrala správné povolání. Protože sociální práce je mimo jiné o tom, že pomáháte lidem vyřešit věci, které sami vyřešit nedokážou. Jenže občas potřebujete pomoct hlavně tomu člověku, který vám tu pomoc komplikuje. A tak si zase říkám:
Hm, dobře, rozumím.
A jdu dělat další telefonát.
Protože co jiného mi zbývá.
Kafeeeeeeeeeeeeeeeeeee! Tak zase příště…
