Článek
Byl krásný letní den.
„Schůze! Na mýtině je schůze! Účast je povinná! Účast je nutná!“
Zajíci zvedli hlavu. Nikomu se nechtělo na mýtinu, ale nad jejich hlavami se stále vznášela černá vrána, která neúnavně krákorala: „Schůze!“
„Nebyla schůze včera?“ namítl malý zajíček, ale nikdo mu neodpověděl.
Vzhledem k tomu, co se stalo minule Frederikovi, který se stavil na odpor, si nikdo netroufl. Všichni se spořádaně dostavili na mýtinu, kde už vepředu stál vlk a liška. A ještě někdo tuto dvojici doplnil. Byl to zajíc Kryšpín. Byl velký jako Frederik, který záhadně zmizel. Na rozdíl od Frederika byl ale Kryšpín jiné povahy. Rychle si spočítal, že velcí zajíci jsou zde pravděpodobně oblíbenou kořistí, a tak se rozhodl nečekat, až si jej někdo dá k večeři a nabídl aktivně vlkovi své služby.
„Když mě nesežereš,“ řekl při tajné schůzce vlkovi, „tak já ti budu ve všem pomáhat.“
Vlk souhlasil. Zajíců bylo přece dost a kdyby své slovo nedodržel… co by se stalo?
------
„Vážení členové lesní rodiny,“ začal schůzi vlk. „Pozoroval jsem vás bedlivě.“
Některým při těch slovech naskočila husí kůže.
„Musím konstatovat, že vaše hopkání je nesourodé. Nemá žádnou eleganci ani řád, a proto jsem se rozhodl, že si uděláme sérii přednášek s praktickými ukázkami na téma, jak se má správně hopkat. Předávám slovo odborníkovi na hopkání, který vám vysvětlí, jak se správně skáče.“
Kryšpín byl připraven. Mluvil o energii, o potravě, která ovlivňuje pohyb. A pak se dostal k hlavnímu:
„Skákání je věda a pokud vám někdo bude tvrdit, že není, tak lže. Správný skok má šest základních fází. Nejdříve prozkoumáte okolí. Pak si musíte uvědomit, že chcete skákat. Musíte se do toho vcítit. Následuje protažení nohou. Další fáze je vlastní skok a nakonec zhodnotíte, zda byl proveden dobře.“
Zajíci poslouchali a nevěřili vlastním uším. Skákali přece celý život, věděli jak se to dělá, ale nikdy neslyšeli o fázích. Zajíc Kryšpín se ale nenechal zastavit. Mluvil a mluvil. Po dvou hodinách už nikdo nevěděl, kde má nohy, natož jak se skáče.
„Tak pro dnešek toho necháme, ale zítra se tu znovu sejdeme a budou následovat praktické ukázky,“ řekl blahosklonně vlk. Liška vedle něj stojící pokývala hlavou. Ty zmatené obličeje zajíců se jí líbily a když sledovala, jak na nejistých nohách odcházejí, roztál její obličej v samolibý úsměv.
------
Druhý den se sešli všichni k praktickým ukázkám. Kryšpín se ukázal jako rozený mistr. Nenechal se rozházet podezřívavými pohledy zajíců a pustil se do práce. Nejprve řekl, že vlk a liška se nemusí účastnit tréninku, protože je viděl a ladnějšího pohybu nelze už dosáhnout.
„Snažte se, zajíci,“ řekl jim vlk na povzbuzení. „Asi vám to nepůjde tak dobře, jako mě a lišce, ale i cesta může být cíl. Naše rodina není jen tak obyčejná. Chci, abychom byli lepší. Chtěl bych jít dál a hloub!“
Zajíci neměli čas ta velká slova zpracovat, protože Kryšpín už je formoval do skupinek.
„Musíme skoky natrénovat. Pracujte pilně, ať jste nejlepší zajíci široko daleko!“
Vlk s liškou si sedli na pařezy a pozorovali to hemžení.
„Řekl jsem, cos chtěla, tak teď mi řekni ty, k čemu je to dobré!“
„Sleduj, vlku! Jen sleduj!“
Vlk chvíli pozoroval mýtinu zaplněnou zajíci, kteří se usilovně snažili skákat. Protože na to moc mysleli, tak jim jindy snadná činnost příliš nešla.
„Vidím, ale pořád netuším, k čemu to všechno je dobré.“
„Vidíš slunce?“
„Jo, vidím. Pomalu zapadá.“
„Až zapadne, tak si dáme dobrou večeři. Co říkáš?“
Vlkovi zasvítilo v očích a lačně polkl. Večeře byl dobrý nápad a tady bylo prostřeno. Bylo zde plno unavených zajíců, kteří ani nevěděli, jak správně skákat.
„Dnes bude dobrá večeře. Musím tě pochválit za spolupráci,“ řekl a poplácal lišku po rameni. Liška se vychytrale usmála a olízla se. Měla radost z dobře vykonané práce.
