Článek
Bylo nebylo. Byl jednou jeden les a do něho přišel vlk. Byl to starý vlk, ale v potravním žebříčku byl nejvýše, tak se hned začal považovat za krále lesa. S ním přišla liška, která měla rodinu ve vedlejším lese, ale zde chtěla udělat kariéru. Protože diverzita lesa byla malá, vyskytovalo se tu už jenom početné a spokojeně si žijící stádo zajíců a jeden jezevec, co chtěl mít ode všeho pokoj.
Vlk s liškou tu populaci zajíců sledovali se zájmem.
„Tento les a všichni kolem se mi líbí. Tady se usadíme. Je tu dost žrádla a žádná konkurence,“ prohlásil vlk.
„Možná bychom mohli tady ten život lépe zorganizovat. Čím víc bude žrádlo zmatené, tím snadněji nám bude skákat až do huby,“ přitakala mu liška. „A můžeme si přitom užít trochu zábavy. Přece jen by doma neměla být nuda.“
Vlk neotálel a rozhodl se pozvat všechna zvířátka na mýtinu. Bylo to něco nového. Zvířátka se nikdy nescházela všechna. Protože však i vlk s liškou zde byli noví, zvědavě čekali, co se dozví.
„Budeme jedna rodina,“ prohlásil vlk poté, co všichni došli. Zvířátka se podívala na sebe zmateně. Tohle nečekala.
„Milí přátelé, jsme tu všichni přece jako jedna velká rodina a podle toho bychom měli žít. Měli bychom si vážit jeden druhého, respektovat se a mít se rádi. Jen tak se nám bude dobře žít,“ vysvětlovala liška a vlk souhlasně kýval hlavou: „Přesně tak. Tohle jsem chtěl říct.“
Malí zajíčci se koukli na sebe. Respektovat se, vážit si jeden druhého… Tohle je přece učily maminky. Tohle bylo správně, a tak souhlasně kývali hlavami.
„Hele, vlku,“ ozval se zajíc Frederik. „Takže když budeme rodina, tak nás už nebudete žrát?“
Byl ze zajíců největší. Měl černou skvrnku na pacce a výhrůžný pohled v obličeji.
Vlk se zaškaredil. Takhle to nemělo vypadat, s tím nepočítal.
„Rodina přece drží pohromadě.“
Malí zajíčci se nejistě podívali na vlka, na lišku a na jezevce. Vlk se tvářil rozhodně a liška se úlisně smála. A jezevec? Pokud si myslel něco jiného, tak to neřekl.
„Já tomu nevěřím,“ zabrblal polohlasem Frederik.
„Čemu nevěříš?“ ozvala se liška. „Vždyť se snažíme stanovit pravidla pro vás. Budeme taková jedna velká rodina, ve které si budeme dobře žít, že jezevče?“
Jezevec nebyl rád, že musí vyjádřit svůj názor. Dobře věděl, co jsou ti dva zač a nevěřil jim ani slovo, jenže nechtěl mít problémy.
„Když se budeme všichni snažit, tak to k něčemu bude,“ prohlásil a bylo rozhodnuto.
Některé zaječice nelenily a jaly se vysvětlovat zajíčkům, že to jsou moudrá slova. Respektovat se tvorové mají a jen tak se bude všem dobře žít. Ostatní si nechali svůj názor pro sebe. Nikdo se už po Frederikovi neozval. Vlk s liškou pokývali hlavou a usmáli se. Takhle to mělo být a s tím se rozešli.
------
Druhý den hopkal malý zajíček po lese a narazil na hromádku kostí.
„Hele, mami! Co to tam je?“ divil se.
Zaječice hned poznala, co to je. Byla to hromádka čerstvých kostí doběla vyčištěných a srovnaných do hraničky. Nahoře byla položená zaječí tlapka s černou skvrnou. Frederikova tlapka.
„Co to je? Co se stalo?“ domáhal se odpovědi malý zajíček.
„Myslím, že to je jen takové znamení,“ odpověděla zaječice.
„Znamení? Znamení čeho?“ divil se malý zajíček.
„Znamení toho, že začala fungovat naše lesní rodina. Takhle v praxi vypadá, když se zvířátka respektují a váží si jeden druhého a už se neptej, nerozumíš tomu.“
Řekla to divným tónem.
Zajíček se neptal, protože mu začínalo být jasné, co to znamená.
