Článek
Marta Kubišová zpívá v jedné písničce: „…trvá to půl života, nežli přijde sobota.“ Jeden pán na nudném divadelním představení, se v jedenáct hodin večer podíval na hodinky, v domnění, že už bude brzo konec a ono bylo teprve devět. Jak je vše relativní.
Relativní, no beru to jako symptom k poměrnosti. Nebudu se zabývat relativitou, jako fyzikálním či filosofickým pojmem, nejsem na to potřebně vzdělán. Jen si uvědomuji, že to, co někdo považuje za relativní, je pro někoho absolutní.
Jsem průměrně vzdělán a skoro neprůměrně starý. Dá se říci, že jak vzdělání, tak i staroba, je v mém případě relativní. Vysvětlím. Kolikrát si něco přečtu, tedy z našeho tisku, případně ze sněmovního jednání a objektivně mládnu. Jak se někdo ze mě snaží udělat i mladého vola, spíše nemyslícího jedince. Mládnu! Měl bych tedy těm, kteří umožňují to mé mládnutí spíše poděkovat. Neděkuji. Snažím se zachovat si zdravý rozum.
K tomu vzdělání. Občas slýchám, že nic nevím. Tak to mě docela i těší, protože se tady naskýtá šance, se něco nového dovědět. Zapomínám, ale na ten fenomén stáří, který limituje a nedá se „ukecat“. Snažím se ho trochu ukecat, ale nejde to, a navíc to drhne. Takže, jak z toho ven? Pokouším se využít fenomén relativity, či poměrnosti. Nabízí se ale využití dalšího termínu a to je „absolutní.“
Jsem osobně přesvědčený, že nic absolutního neexistuje. Nehodlám se pouštět do diskuse se znalci a badateli teologie. Snad jen to, že na tom poli bohů, je asi nějaká inflace. Nediskutuji, jsem neznalec. Ale mám jakousi životní zkušenost. No jo, ale tím jsem si zadělal na životní problém. Na druhé straně vím, že když je někdo přesvědčený o své přímo absolutní pravdě, tak tam je diskuse nemožná. Tak abych se zachoval při vcelku pohodlném životě, nuceně souhlasím s tím absolutnem. Mohu ale doufat ještě v něco. A to je, že někdo před tím přesvědčený o své absolutní pravdě, občas prohlédne a pochopí svou hloupost. V žádném případě nevyžaduji pokání a odpustím si řeči, vidíš, já to věděl! Jen mě to trochu potěší. Vím, o čem mluvím. Také jsem měl „absolutní pravdy“ a život mi dal trochu do nosu.
Stejně ale. Kdo je přesvědčený o své absolutní pravdě, má výhodu. Nemusí bádat nad tím, jestli je ta jeho pravda absolutní. Měli by se nazývat „Boží lidé“. To jen podobní šťouralové zbytečně kalí vodu. Rád bych se mezi těmi šťouraly vyskytoval. Ono to bez těch „šťouralů“ ale vůbec nejde. Taky zkušenost…
Napadá mě slova jedné písničky „Osvobozených“: „Nikdy nic nikdo nemá, míti za definitivní, neb nikdy nikdo neví, co se může státi, řekne se třeba že se tohle stane, a tak, a tak a ono to pak dopadne docela naopak…“
Začal jsem s písničkou a končím s písničkou. Chvála budiž písničkám.
