Článek
Ještě, než se pustím do toho povídání o špačkovi, musím se s něčím svěřit. Byl jsem na pravidelné prohlídce u internisty. Již dříve jsme si odsouhlasili, že jsme stejná krevní skupina. Ne tedy podle Janského. Chtěl jsem po něm, aby diagnostikoval tu mou grafomanii. Závěr zněl, že mám střední stupeň grafomanie, žel známými prostředky neléčitelný. Je tu ale jedna šance, ten Němec, nějak od A, který, ta choroba je po něm nazvaná, by mohl definitivně pomoci.
Takže milí čtenáři, nebojte se, vše se v dobré obrátí. Jak mě zkrentí ten od toho A, budete mít svatý pokoj. A tak teď k tomu špačkovi.
Ještě mám v paměti obrázek v „Poupatech“, (staří si možná vzpomenou, co to byla Poupata) a pod obrázkem text: Špačíček pán. Moc se mi líbil obrázek toho kropenatého elegána.
Takže, abychom měli toho fešáka blízko, postavili jsme s tátou budku. Nebylo to jen tak, hlavně vletový otvor, který si pan špaček zobákem přeměřil, jestli je vše OK. Bylo, a tak se usadil.
Poslouchal jsem ten jeho hlasový projev, no kosí flétna to nebyla, ale jinak moc zajímavé. Někdy se v tom dal slyšet vrabec, dokonce i pokus o tu kosí flétnu, také jakési skřehotání, a dokonce se mi jednou zdálo, že se pokouší o kočičí mňoukání! Asi jsem se přeslechl. Ale stejně. Pan kropenatý imitátor! Za tu produkci nějaká ta třešeň, jahoda, vcelku přijatelné vstupné.
Jak se říká, vše trvá, než se ztrhá. Dnes už toho kropenatého pacholka nemusím. Vysvětlím.
Svého času jsme se ženou koupili chalupu, blízko Mikulova, a u chalupy byl vinohrádek.
Vinaři vědí, co dá práce vypěstovat něco, co se pak po té lopotě stane třeba „mlékem starců“. Nejvíce jsem měl rád, když vinohrad začne kvést. Ta vůně! Kam se hrabou francouzské parfémy! To mi skoro stálo za to (ta vůně), přijmout tu lopotu na vinohradě, no a samozřejmě, když se zadařilo i ten pitelný výsledek.
Jenomže, jenomže. Jakmile se bobule nalévají, zrají a sládnou, nastává špačí doba. Teda tu dobu vážně nemusím!
Oni ti špačkové přesně vědí, v jakém stavu je zrání, která sorta stojí za to se na ni vypravit, u které ještě počkat, prostě odborníci. Mají to dobře vymyšlené. Jedna parta sedí na hroznech a pařátkem je strhává na zem, druhá na zemi sedí a žere a pak se vymění. Já sice chápu, že se potřebují zásobit energií na tu dlouhou cestu za moře, ale proč augerecht z mého vinohrádku! Stálo mě to vždycky minimálně čtvrtinu úrody. Když nebyla, tak se vůbec neobjevili.
Jezdil jsem k večeru na ryby. Ten ševel v rákosí! Samozřejmě tam páni špačci ložírují. Málokdy jsem odolal a hodil šutrem do toho rákosí. Zvedlo se mračno a mně se trochu ulevilo. Takže po těch zkušenostech, se mi ten „špačíček pán“ docela zprotivil.
No prý žít a nechat žít… stejně mi ten kropenatý pacholek zvyšuje krevní tlak.
Jo a ať mě kamenují, postojím.
