Článek
Takže, psychologie označuje jako sympatii blahovolné soucítěním s někým jiným, zahrnuje i zájem o dobro druhé osoby, blížící se lásce. Pak je tu i empatie, která označuje něco, jako vcítění. Nejsem ani patřičně vzdělán, ani povolán, se s těmito psychologickými termíny popasovat. Ale zajímá mě to.
Nějak povědomě jsem se snažil být většině sympatický. Dnes už vím, že platí přísloví: „Není člověk ten, který by se zalíbil lidem všem.“ Je to ale svádivé, líbit se…
Dost jsem si narazil, když jsem svou sympatii projevoval i těm, pro které jsem byl krajně nesympatický. No stalo se a děkuji za zkušenost.
Sympatie. Já ani dost dobře nevím, o čem to vůbec je. Že by nějaká chemie? Ale proč někdy brzo vyprchá? Asi by se našlo dost traktátů, proč to tak je. Nevím. Stejně jako nevím, proč je mi někdo od počátku sympatický a někdo ne. Je ale zajímavé, že někdy ten nezajímavý a nesympatický, se obrátí ve svůj opak. To jsou věci!
Na něco jsem ale přišel. Na procházce potkám pejska. Někdy na špagátě, někdy volně. Nechám ho čuchnout, někdy zavrtí ocasem, někdy dá najevo, že mě nemusí. To beru! Je to sympatické. Oba víme, na čem jsme. A tak nemusím inzerovat sympatie z různých důvodů, třeba z pracovních. Nemusí mě a ani já jeho. To je fér!
Přiznávám bez mučení, že mi lahodilo být sympatickým. Docela jsem se o to i snažil. Zapomněl jsem ale na úsloví, „…že není člověk ten“, viz výše. No co nadělám. Každej jsme nějakej… A tak jsem si i někdy narazil, ale kupodivu moc ne.
Takže, co s tou sympatií. Řekl bych, že je sympatie nenařizovaná, ale třeba i trochu očekávaná. Ta očekávaná, asi souvisí s něčím jiným. Já pro tu nenařizovanou, jsem všemi deseti.
Mám výhodu. Mohu si dopřát a dopřávám, tu nenařizovanou. Moc chutná.
Takže končím příslovím: „Co nechceš, aby ti bylo činěno, nečiň ostatním.“
Ale stejně, empatie a sympatie, chutnají náramně.
