Článek
Nechcete diagnózu? Tak co vlastně chcete?
Psycholog. Psychiatr. Poradna. SPC. Vyšetření. Doporučení. Papíry.
Čekání.
A znovu vysvětlovat, co vaše dítě zvládá a co nezvládá.
A vy přitom možná od začátku říkáte jednu jedinou věc:
„Já nechci pro svoje dítě nálepku. Já chci pomoc.“
A právě tady začíná být všechno nějaké divné.
Protože pokud řeknete:
„Moje dítě potřebuje asistenta.“
najednou se neřeší jen to, co dítě potřebuje.
Začíná se řešit proč.
Jakou má diagnózu.
Kdo ho vyšetřil.
Co napsal psycholog.
Co napsal psychiatr.
Co je v dokumentaci.
A bez těch správných papírů se můžete začít cítit, jako kdybyste si o tu pomoc vlastně ani neměli právo říct.
A tak obíháte odborníky.
Čekáte měsíce.
Někdy déle.
A mezitím vaše dítě každý den chodí do školky nebo školy a jeho potřeby se samozřejmě nezastaví jen proto, že někde čekáte na termín vyšetření.
A pak přijde ještě mnohem zvláštnější moment.
Dítě dostane diagnózu.
A najednou se začne všechno vysvětlovat jinak.
To, co bylo ještě před pár měsíci:
„On neposlouchá.“
je najednou:
„On má potíže s…“
To, co bylo:
„Proč to prostě neudělá jako ostatní?“
je najednou:
„Potřebuje individuální přístup.“
To, co bylo:
„Paní učitelka už neví, co s ním.“
je najednou:
„Potřebujeme nastavit podpůrná opatření.“
A dítě?
To je pořád úplně stejné dítě.
Stejný člověk.
Stejné schopnosti.
Stejné emoce.
Stejné problémy.
Stejné potřeby.
Jediné, co se změnilo, je papír.
A možná ještě něco.
Pohled okolí.
A to je podle mě ta část, která bolí nejvíc.
Protože někdy máte pocit, že systém po vás chce, abyste nejdřív dokázali, že je s vaším dítětem něco špatně.
Jako kdyby nestačilo říct:
„Vidím, že to nezvládá. Potřebuje pomoc.“
Jako kdyby dítě muselo mít nejdřív správně pojmenovaný problém, aby si vůbec zasloužilo správný přístup.
Jenže ono nepotřebuje být správně pojmenované.
Potřebuje být správně pochopené.
A teď pozor.
Neříkám, že diagnózy jsou zbytečné.
Nejsou.
Pro spoustu dětí a rodin jsou nesmírně důležité. Mohou přinést úlevu, vysvětlení, správně nastavenou péči i další možnosti podpory.
A rozhodně nechci házet do jednoho pytle učitele, psychology, psychiatry ani pracovníky SPC.
Většina těch lidí se snaží dělat svou práci v systému, který má svoje pravidla, omezené kapacity a často také zoufalý nedostatek lidí.
Problém podle mě není v jednom člověku.
Problém je v systému, ve kterém může rodič nabýt dojmu, že musí nejdřív získat správnou nálepku, aby jeho dítě dostalo to, co potřebuje.
Protože co když nechci, aby se moje dítě celý život představovalo svou diagnózou?
Co když nechci, aby o něm někdo při každém problému řekl:
„No jo, ale on má…“
Co když nechci, aby se na něj učitelé dívali nejdřív přes diagnózu a až potom na něj jako na dítě?
Co když chci prostě jenom tohle:
„Tady je moje dítě. Tohle mu nejde. Tohle naopak umí skvěle. Takhle s ním fungujeme. A potřebujeme, aby mu ve škole někdo pomohl.“
Je to opravdu tak moc?
A pak je tu asistent.
Člověk, který může dítěti pomoct zvládnout běžný školní den.
Pomoci mu s organizací.
Vysvětlit zadání.
Pomoct při přechodu mezi činnostmi.
Podpořit ho v situacích, které jsou pro něj náročné.
A zároveň pomoct učiteli, který nemůže být v jeden okamžik u jednoho dítěte a zároveň učit dalších dvacet.
Asistent není odměna za diagnózu.
Je to forma podpory.
A přesto může mít rodič pocit, že aby se k ní jeho dítě dostalo, musí projít celým kolečkem dokazování.
A víte, co je na tom celé možná nejsmutnější?
Že někdy se změní hlavně přístup lidí kolem dítěte.
Ne dítě.
Pohled na něj.
Najednou se hledají cesty.
Najednou se více vysvětluje.
Najednou se některé věci tolerují, protože už víme, proč se dějí.
Najednou se hledá způsob, jak dítě zapojit místo toho, aby se řešilo, proč nezvládá fungovat stejně jako ostatní.
A já si potom říkám:
Proč jsme s tím nemohli začít už předtím?
Proč jsme museli čekat na razítko?
Proč nestačilo dítě pozorovat?
Proč nestačilo poslouchat rodiče?
Proč nestačilo říct:
„Ano, vidíme, že potřebuje trochu jiný přístup. Pojďme mu ho dát.“
Možná bychom se měli přestat tolik ptát:
„Co tomu dítěti je?“
A začít se ptát:
„Co mu můžeme udělat proto, aby to zvládlo?“
Protože dítě nemusí být nemocné, aby potřebovalo pomoc.
Nemusí být méně chytré.
Nemusí být problémové.
Nemusí být „jiné dítě“.
A rodič, který váhá nad diagnózou, nemusí být rodič, který odmítá realitu.
Možná se jen snaží chránit svoje dítě před tím, aby ho jednou někdo neviděl pouze jako diagnózu.
A přitom paradoxně právě tenhle rodič může po celé týdny a měsíce dělat všechno pro to, aby jeho dítě dostalo podporu, kterou potřebuje.
Takže možná není otázka:
„Proč nechcete svému dítěti diagnózu?“
Možná je lepší otázka:
„Jak mu můžeme pomoct, i když ji zatím nechcete?“
Protože pomoc a nálepka přece nemusí být jedna a tatáž věc.
A pokud se přístup k dítěti zásadně změní až ve chvíli, kdy dostane oficiální označení, možná bychom se neměli ptát jen na to, co je s dítětem.
Možná bychom se měli zeptat i sami sebe, co bylo špatně v našem přístupu předtím.
