Článek
Rozhodnutí nebo nepřízeň osudu
Důvodů, proč lidé zplodili pouze jedno dítě, bychom našli mnoho. V první řadě může jít o přesvědčení, že to tak bude nejlepší, protože i jednoho dítěte je všude plno, chtějí se brzy vrátit do práce, dvě děti by finančně neutáhli, nechtějí se omezovat návratem k přebalování a probdělým nocím, sami si pamatují sourozenecké neshody z vlastního dětství a odmítají riskovat, že jejich potomek bude zažívat to stejné. Možná jen chtějí věnovat veškerou pozornost jednomu dítěti.
Druhá skupina důvodů, proč lidé zůstanou u jednoho dítěte, je poněkud bolestnější. Přesto, že tito lidé by měli nejraději tucet dětí a za příchod dalšího dítěte by dali cokoliv na světě, osud jim v tomto ohledu bohužel není nakloněn. Rozešli se s partnerem a zůstali na prvorozené dítě sami, mají zdravotní komplikace nejrůznějšího charakteru, načež jim lékař sdělil, že další těhotenství by bylo příliš riskantní nebo početí se zkrátka nedaří.
Tak, či onak do skutečných důvodů často nevidíme a nikomu do nich nic není, pokud sami rodiče s jedním dítětem nemají touhu probírat je s ostatními.
Až budete mít druhé, to bude teprve hukot
Jednou, v době, kdy jsme měli právě jedno dítě a druhé ne a ne přijít, potkali jsme v parku známé, kterým se před několika měsíci narodilo druhé dítě.
„Tak jak se vám daří?“ Známí s dvouletým Matýskem na odrážedle a Emičkou v kočárku se ptají jako první.
„Docela to ujde, jen teď máme náročnější období vzdoru a růstu zoubků, ale určitě si to brzy sedne.“
„No, ale to nic není. Jedno dítě, žádné dítě. Počkejte až budete mít druhé. Od té doby, co máme Emičku, je to opravdový hukot. A kdy vůbec budete mít druhé? Už by bylo na čase, ať má Emička parťáka.“ Dělají na nás ramena, jako by snad snědli všechnu moudrost světa a užívají si, že konečně mohou používat notoricky známý a podle mého názoru nesmyslný blábol, ve kterém jde o to, že pokud nemáte alespoň dvě děti, je to v podstatě to stejné, jako byste neměli žádné. S největší pravděpodobností to tak nemyslí, měla bych mít nadhled, ale přesto ve mně vzbuzují jakýsi pocit nátlaku, který zakončením otázkou na druhé dítě ani trochu nevylepšují.
Co je jim vůbec do toho? Na první dojem možná nevinná hláška, ale trefili se do doby, kdy jsme pomalu začali propadat beznaději a smiřovali jsme se s tím, že budeme mít jedináčka, tudíž se vlastně vůbec netrefili. Budiž jim omluvou, že naši situaci neznali a své poznatky určitě nemysleli zle.
Jedno dítě, žádné dítě? Některé vydá za deset
Dnes už máme dvě děti a uznávám, že na výše uvedené hlášce nějaký kus pravdy je, i když rozhodně nemusí platit vždy. Vždyť některé děti jsou jako pytel blech. Energické, vznětlivé, hlučné a aktivní s nikdy nekončícími otázkami. Pusa jim jede od rána do večera jako kafemlejnek a vy máte pocit, že okolo vás pobíhá minimálně deset dětí. Například moje kamarádka má velmi hyperaktivního syna, na kterého by se spíš hodilo pořekadlo jedno dítě, deset dětí. Šijí s ním všichni čerti, a protože rodičům dává pěkně zabrat, docela chápu, že se rozhodli zůstat u jednoho potomka.
Nejdřív myslím, potom mluvím
Dáváte rodičům s jedním dítětem najevo, že pokud nemají minimálně dvě děti, je to jako by ani nebyli? Je dost možné, že někdo to vezme s humorem, ale není vyloučeno, že citlivější páry svými rádoby vtipnými poznámkami vystavujete nepříjemnému tlaku a nepochopení. Kromě toho v nich vzbuzujete pocit méněcennosti, protože nejsou schopni naplnit očekávání druhých, pro které je velká rodina normou. Myslím si, že nikdo tyto pocity nechce zažívat.
Rozhodnutí o tom, kolik má kdo dětí, by mělo být svobodnou volbou každého rodiče, i když se rozhodne nemít žádné dítě. Chcete-li na toto téma vtipkovat, měli byste si být jistí, že druhou stranu dobře znáte, víte, že má smysl pro humor a jen tak něco se jí nedotkne.
