Článek
V následujícím textu se chci zamyslet nad tím, jak známé spojení „mamince to neřekneme, bude to naše tajemství“ může působit právě na děti. Možná jim není příjemné, že si musí dávat pozor na to, aby se neprořekly, a když už se prořeknou, jsou zklamané. Jde jen o nevinná tajemství, nad kterými bych měla mávnout rukou, nebo už máme co do činění se lží? Ještě mě napadá, jestli není tento nešvar v konečném důsledku k něčemu dobrý.
První zkušenost - spojenectví s babičkou
V sedmi letech jsem byla ještě s bratrem na prázdninách u babičky, kterou jsem měla moc ráda. V sobotu jsme s ní vyrazili na hřiště, kde se konala akce pro děti. Plnili jsme různé úkoly, soutěžilo se a večer se opékaly špekáčky. Běžný čas večerky jsme prošvihli, ale vybočení ze zajetých kolejí nám ani trochu nevadilo. Domů jsme přišli pozdě, unavení, zralí do postele. Babička nám dokonce odpustila koupel se slovy: „Dnes už si jen oblečte pyžámka a půjdeme spát. Ale mamince to raději neříkejte.“
Tu větu si pamatuji dodnes a nikdy mi nepřišla zvláštní, i když mě mrzelo, že rodičům nemůžu povyprávět všechno, co se událo na prázdninách u babičky. Myslím si, že kdybych to prozradila, snad by se toho tolik nestalo. Takto na mě byla naložena zodpovědnost za nevyzrazené tajemství.
Opakujeme známé vzorce
Tento nešvar se samozřejmě netýká jen prarodičů a možná se k němu občas uchyluje většina z nás. Může jít o milosrdné lži, kdy nechceme, aby daná informace někomu jakkoliv ublížila, nebo se chceme vyhnout přehnaným reakcím lidí s vznětlivou náturou. Zde je to snad i pochopitelné, ale nikoliv ideální. Alespoň pro mě ne. Ani milosrdné lži pro mě nejsou komfortní, ale musím přiznat, že z výše uvedených důvodů je občas, ač nerada, použiju.
Nemám nic proti tomu, aby prarodiče a vnoučata byli spojenci, pokud toto spojenectví není přehnané, nebrojí proti rodičům dětí a neporušují se domluvená pravidla. Spojenectví by zkrátka mělo mít hranice.
Sama sebe se ptám a přemýšlím, jestli nenápadně, krůček po krůčku neučíme děti lhát. Odmala je vystavujeme nesmyslným instrukcím, aby něco někomu neříkali. Často jde o malichernosti, například když dítě dostane nadbytek bonbónů nebo zmrzliny. Naše babičky chtějí dětem dopřát vše, na co si vzpomenou a po vyzvednutí dětí vyplouvá na povrch, že za den snědli tři čokolády. Nemyslím si, že je to správné, ale nakonec nad tím mávnu rukou, protože jde jen o pár dnů a jsem ráda, že si to děti užily. Babičky jsou jinak skvělé, dětem se naplno věnují a vážíme si jich.
Pak jsou tu ale další, o něco vážnější věci. Dítě u babičky nedostalo helmu na kolo, protože i když maminka řekla, aby bez helmy nejezdilo, babička si myslí, že dnešní generace je přehnaně úzkostlivá, všechno se moc řeší, a kdyby nebyl internet, mohli bychom být v klidu. Prý moc čteme. Vždyť dříve byla jízda bez helmy a autosedačky běžnou záležitostí.
Syn mi tuto skutečnost prozradil omylem, protože doma jsme zvyklí říkat si všechno. Když mi to sdělil a já jsem nechápavě koukala, vzápětí se chytil za hlavu a smutně, zklamaný sám sebou říká: „Achjo, to jsem přece neměl říkat.“
Lež má krátké nohy
Děti se často prořeknou, aniž by chtěly a mě na tom nejvíc mrzí, že dítě se následně cítí provinile za to, že nezvládlo dodržet tajemství.
Myslím si, že pokud se i tyto menší lži a tajemství přehání, děti se naučí lhát a postupem času a s novými zkušenostmi se lhaní může prohlubovat.
