Největší tragédie, kterou česká železnice pamatuje, si vyžádala 118 obětí

Psal se 14. listopad 1960, když se na železniční trati mezi Pardubicemi a Hradcem Králové odehrála největší tragédie v historii české železnice. Katastrofální událost si tehdy vyžádala 118 obětí a přes stovku lidí bylo těžce zraněno.

Více než 60 let uplynulo od smutné události, která se odehrála v podvečerních hodinách asi 1 500 metrů před železniční stanicí Stéblová směrem na Pardubice. Ve stanici Stéblová se měl na jednokolejné trati křižovat osobní vlak jedoucí z Liberce do Pardubic, tažený parní lokomotivou, s motorovým vlakem jedoucím z Pardubic do Hradce Králové. Jenže onoho dne, kdy panovala velmi hustá mlha a viditelnost byla mizerná, se zde tyto vlaky čelně srazily. Tragédii předcházel předčasný výjezd vlaku s parní lokomotivou ze Stéblové bez svolení výpravčího.

Nehodu obestírá zelené světlo, které údajně zahlédl starší průvodčí, když vystoupil ze zadního vozu. Z jednoho vozu prostřední části vlaku vystoupil také mladší průvodčí. Starší průvodčí se prý domníval, že ono zelené světlo signalizovalo povolení k odjezdu od výpravčího, jenže ten byl v tu chvíli uvnitř budovy, takže zelené světlo nemohlo pocházet od něj. Nicméně, starší průvodčí dal pokyn k dojezdu, a přesto, že mladší průvodčí žádný zelený záblesk neviděl, předal návěst posádce lokomotivy. Ani strojvedoucí neviděl zelené světlo, ale po opakovaném zavolání „odjezd“, vlak rozjel a řítil se vstříc katastrofě. Ve stejnou dobu topič přikládal do kotle a hlásil nedostatek vody. Kvůli starostem s kotlem zanedbal zásadní povinnost. Nevšiml si odjezdového návěstidla v poloze „Stůj“, které bohužel nepostřehl ani vlakvedoucí.

Nikdy nebylo objasněno, odkud pocházel zdroj záblesku zeleného světla. Podezírán byl mladší průvodčí, který u sebe měl baterku se třemi barevnými filtry, včetně zeleného, ale na základě výpovědi strojvůdce i posudků odborníků bylo potvrzeno, že světlo ve stanici bylo bílé.

Po tom, co výpravčí zahlédl rozjíždějící se vlak, vyběhl z kanceláře, mával svítilnou a pískal na dvě píšťalky, čímž dával návěst k zastavení parního vlaku všemi prostředky. Starší průvodčí, který měl návěsti sledovat, místo toho kontroloval jízdenky. Jeden z výhybkářů se za vlakem rozjel na kole, ale nedostihl ho. Výpravčí se pokusil nehodu zvrátit telefonátem na stanoviště, které mělo na starost obsluhu závor mezi Stéblovou a Semtínem. Chtěl požádat o zastavení motoráku, jenže telefonát proběhl až po průjezdu vlaku. Sled následujících událostí byl rychlý a k neštěstí došlo za pár okamžiků.

Oba vlaky, které jely přibližně stejnou rychlostí 60 km/h, se střetly v 17:42 (dle některých zdrojů 17:44). Strojní četu parního vlaku ochránil dlouhý kotel parní lokomotivy a nejvíce obětí bylo ve třetím voze. Motorový vlak železniční neštěstí odnesl mnohem hůře. Nehodu umocnilo žhavé uhlí vysypané z topeniště parní lokomotivy, čímž byla zapálena nafta unikající z motorového vozu. Uhlí sice bylo vysypáno v dobrém úmyslu, aby nedošlo k výbuchu parní lokomotivy, ale přineslo to katastrofální následky.

Událost si vyžádala 118 mrtvých a 110 těžce zraněných. Některé oběti už nebylo možné identifikovat a tři se vůbec nenašly.

Snahou tehdejší moci bylo co největší utajení nehody, aby ji náhodou nezneužili „nepřátelé socialismu“, a sdělovací prostředky měly z Ústředního výboru KSČ nařízeno, aby o tragédii informovaly co nejstručněji. Soudní proces nebyl veřejný. Přeživší dostali odškodnění od státu, ale o okolnostech nehody nesměli mluvit.

Za viníky katastrofy byli soudem označeni členové posádky parního vlaku, kteří byli potrestání několikaletými tresty vězení, od jednoho do pěti a půl roku.

Zdroje: